28 Cdo 3536/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3536/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 8. 2012 Spisová značka:28 Cdo 3536/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3536.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 8 předpisu č. 82/1998Sb. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 8. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 22.10.2012III.ÚS 4059/12JUDr. Vladimír Kůrkaodmítnuto7.5.2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3536/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce Ing. M. K., bytem v H., zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o zaplacení 7.246.735,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 60 C 53/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2011, č. j. 51 Co 47/2011-152, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. září 2010, č. j. 60 C 53/2008-102, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 7.246.735,- Kč (výrok I); změněn byl rozsudek toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce na podkladě rozhodnutí Městského úřadu H. (dále jen „stavební úřad“) ze dne 7. 5. 2001 realizoval stavební úpravy, jež měly vést ke změně nebytových prostor v domě v H. na penzion s půdní vestavbou. Během přestavby těchto nebytových prostor, dne 10. 3. 2003, žalobce požádal stavební úřad o povolení změny stavby před jejím dokončením (jež se však nevztahovala k půdní vestavbě, s níž v dané době nebylo započato). Po provedeném místním šetření dne 4. 4. 2003 vydal stavební úřad pokyn k ukončení stavebních prací [§ 102 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „StavZ“] a dne 7. 4. 2003 vydal rozhodnutí č. j. SÚ 6302/2003-DEM-29764, jímž zastavil řízení o změně stavby před jejím dokončením, zahájené na podkladě žalobcovy žádosti ze dne 10. 3. 2003, jelikož při místním šetření zjistil, že změna nebytových prostor na penzion je realizována v rozporu s vydaným stavebním povolením. Rozhodnutím ze dne 30. 4. 2003 pak stavení úřad zahájil řízení o odstranění stavby [§ 88 odst. 1 písm. b) StavZ]. Žalobce však 15. 5. 2003 požádal o vydání dodatečného povolení stavby a této jeho žádosti stavební úřad vyhověl rozhodnutím ze dne 9. 6. 2003; jím dodatečně povolil stavbu spočívající ve změně nebytových prostor domu č. p. 384 na penzion, s tím, že ke změně půdní vestavby je třeba samostatného stavebního povolení. O jeho vydání žalobce požádal až po provedení dispozičních změn v podkroví a této jeho žádosti vyhověl stavební úřad rozhodnutím ze dne 25. 9. 2007. Žalobce tvrdí, že postupem stavebního úřadu mu vznikla škoda, ušlý zisk, coby důsledek stavebním úřadem vydaných rozhodnutí, jakož i průtahů ve stavebním řízení, neboť při obvyklém běhu událostí mohl by půdní vestavbu dokončit dříve a dosáhnout výtěžku z jejího pronajímání. Uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Dospěl k závěru, že žalobcem vylíčená majetková újma nemohla být důsledkem rozhodnutí vydaných stavebním úřadem dne 7. 4. 2003 a 9. 6. 2003 a žalobci tak nevznikl nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím (§ 5 písm. a/, § 8 zákona č. 82/1998 Sb.). Již proto, že podmínkou vzniku nároku na náhradu škody je změna nebo zrušení rozhodnutí příslušným orgánem pro jeho nezákonnost (§ 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). K tomu však v dané věci nedošlo. Označená rozhodnutí stavebního úřadu (jež označuje za nezákonná) žalobce opravnými prostředky nenapadl a ta ani z jiného podnětu změněna či zrušena nebyla. Odvolací soud také dovodil, že nejde ani o případ nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (za něž žalobce pokládá okolnost, že po zrušení stavebního povolení rozhodnutím ze dne 7. 4. 2003 vydal stavební úřad dodatečné povolení půdní vestavby až 25. 9. 2007). Stran této okolnosti odvolací soud poukázal na zjištění, že rozhodnutím ze dne 7. 4. 2003 došlo toliko k zastavení řízení o žalobcově žádosti ze dne 10. 3. 2003, kterou žádal o povolení změny stavby před jejím dokončením. Stavební povolení (rozhodnutí ze dne 7. 5. 2001) jím nebylo dotčeno a žalobce nadále opravňovalo k realizaci půdní vestavby. Rozhodnutím ze dne 25. 9. 2007 stavební úřad pouze reagoval na žalobcovu žádost o povolení změny stavby podkroví, vyvolané tím, že oproti dokumentaci, jež byla podkladem k vydání stavebního povolení ze dne 7. 5. 2001, došlo při stavbě k dispozičním změnám v uspořádání podkroví. Nesprávný úřední postup odvolací soud neshledal ani v postupu stavebního úřadu při opatřování plné moci osoby zastupující žalobce ve stavebním řízení, po jejímž obdržení stavební úřad pokračoval v řízení a nedopustil se v něm průtahů. K uvedenému pak odvolací soud dodal, že v dané věci není dána ani příčinná souvislost mezi namítaným nesprávným postupem stavebního úřadu ve stavebním řízení a žalobcem vylíčenou majetkovou újmou. Proti rozsudku odvolacího soudu, výroku I o věci samé, podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že na rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 7. 4. 2003 a 9. 6. 2003 je třeba pohlížet jako rozhodnutí, jež jsou nezákonná „sama o sobě“, neboť byla očividně vydána v rozporu se zákonem a není třeba, aby byla pro nezákonnost změněna či zrušena. Tvrdí, že stavební řízení trpělo průtahy, jež představují nesprávný úřední postup (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), jestliže od dubna 2003, kdy mu stavební úřad uložil ukončit stavební práce a vzápětí stavební řízení zastavil, byl až do 25. 9. 2007, kdy žalobci vydal stavební povolení na provedení půdní vestavby, zcela nečinný. Závěr odvolacího soudu, že půdní vestavbu mohl realizovat již na základě stavebního povolení ze dne 7. 5. 2001, pokládá žalobce za nesprávný. Přitom nesouhlasí ani se závěrem, že mezi (jím tvrzeným) nesprávným úředním postupem a vylíčenou majetkovou újmou vztah příčiny a následku není. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná považuje napadený rozsudek za správný a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dos