28 Cdo 3580/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3580/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 1. 2021 Spisová značka:28 Cdo 3580/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3580.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přechod majetku státu na obce Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb. § 1 odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb. § 4 odst. 2 předpisu č. 172/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 3. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 692/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3580/2020-683USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Československé provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské, identifikační číslo osoby 004 06 546, se sídlem v Opavě, Beethovenova 235/1, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) obci Dlouhá Loučka, identifikační číslo osoby 002 98 794, se sídlem v Dlouhé Loučce, 1. máje 116, zastoupené Mgr. Ing. Pavlou Buxbaumovou, advokátkou se sídlem v Uničově, Masarykovo nám. 37, o určení vlastnického práva státu k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 364/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, ze dne 2. 7. 2020, č. j. 69 Co 83/2020-657, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Pavly Buxbaumové, advokátky se sídlem v Uničově, Masarykovo nám. 37. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává žádné z těchto účastnic. O d ů v o d n ě n í (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) : Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále i jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2019, č. j. 12 C 364/2015-602, jímž byla zamítnuta žaloba [podaná s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] na určení, že první žalovaná (Česká republika) je vlastnicí ve výroku označených pozemků parc. č. 31 (jehož součástí je stavba č. p. 51), parc. č. 32 (jehož součástí je stavba č. p. 50), parc. č. 33, parc. č. 27 (jehož součástí je stavba č. p. 220) a parc. č. 28 (jehož součástí je stavba bez č. p.) v katastrálním území Dolní Dlouhá Loučka, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); k tomu odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu k předmětným pozemkům [parc. č. 31 (jehož součástí je stavba č. p. 51), parc. č. 32 (jehož součástí je stavba č. p. 50), parc. č. 33, parc. č. 27 (jehož součástí je stavba č. p. 220) a parc. č. 28 (jehož součástí je stavba bez č. p.) v k.ú. Dolní Dlouhá Loučka] odvolací soud uzavřel, že pro posouzení dané věci je nerozhodné, zda byly právní předchůdkyni žalobkyně konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. či zda byly až v roce 1956 (tj. v průběhu rozhodného období, jdoucího od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) darovány Náboženskou maticí Československému státu, jestliže tak či tak pozemky nejsou ve vlastnictví státu – první žalované, neboť za podmínek § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“) přešly k 24. 5. 1991 (den účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) z vlastnictví státu do vlastnictví druhé žalované, obce Dlouhá Loučka, na čemž – pokračuje odvolací soud – nemohlo nic změnit ani ustanovení § 29 (později přijatého) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen jako „zákon č. 229/1991 Sb.“), či (rovněž později přijatý) zákon č. 428/2012 Sb. (a nejde tak ani o případ porušení blokačních ustanovení uvedených v § 18 odst. 1 tohoto předpisu). Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu výroku I, podala dovolání žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (od dovolatelkou odkazované – dále uvedené – judikatury Ústavního soudu). Za nesprávný označuje dovolatelka především závěr odvolacího soudu o tom, že u označených pozemků nebyla jejich vlastníkem alespoň po část rozhodného období (§ 1 zákona č. 428/2012 Sb.), kritizujíc dále i posouzení, že vlastnické právo k předmětným pozemkům mohlo na druhou žalovanou (obec Dlouhá Loučka) přejít podle zákona č. 172/1991 Sb., dovozujíc, že přechodu tohoto majetku, (byl-li původním majetkem církve) bránilo i ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Jako pro rozhodnutí zásadní požaduje i vyřešení otázky týkající se právní subjektivity (samostatnosti) své právní předchůdkyně, na níž by dle jejího mínění měl Nejvyšší soud podat jednoznačnou odpověď. K tomu dovolatelka namítá, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že smyslem ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (v něm použitého pojmu „přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (či § 3 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech. Ze znění § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze vyvozovat důsledky ohledně rozsahu majetku, jenž měl v předcházejícím období přejít do vlastnictví obcí či krajů [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017 (ústavní stíž