28 Cdo 3594/2018 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3594/2018-547USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: L. M. S., narozena XY, bytem XY, zastoupena JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181, proti žalovaným: 1) Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11, identifikační číslo osoby: 00016918, zastoupený JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 583/15, 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupena Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, 3) obec Běšiny, se sídlem v Běšinech č. 150, identifikační číslo osoby: 255211, zastoupena JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 9, a 4) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o určení domnělé oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 319/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. května 2018, č. j. 11 Co 424/2017-504, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Rudolfa, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit třetí žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Radomíra Šimáčka, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. IV. Žalobkyně je povinna nahradit čtvrté žalované na nákladech dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. V. poměru mezi žalobkyní a druhou žalovanou nemá právo na náhradu náhrada nákladů dovolacího žádná z těchto účastnic. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. srpna 2017, č. j. 8 C 319/2011-417, jímž byla zamítnuta žaloba na „uznání nároku žalobkyně jako domnělé oprávněné osoby“ (ve smyslu § 4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“) k pozemkům v katastrálním území XY identifikovaným ve výrokové části rozhodnutí, resp. na určení, že „žalobkyně je oprávněnou osobou (ve smyslu § 4 a 4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.) k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. k označeným nemovitostem“; současně byl rozsudek okresního soudu potvrzen i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II až V rozsudku). Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení, že žalobou uplatněné právo nelze žalobkyni přiznat z důvodu jeho promlčení, jehož se v řízení dovolali všichni žalovaní (§ 100, § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“). Podle zjištění soudů nižších stupňů příslušný pozemkový úřad neuznal restituční nárok uplatněný předchůdkyní žalobkyně a rozhodnutím odkázal předchůdkyni žalobkyně coby domnělou oprávněnou osobu s nárokem na soud. Ačkoliv nárok mohl být uplatněn již 12. 5. 1999, žaloba v dané věci byla u soudu podána až 7. 11. 2011, tedy s časovým odstupem delším devíti let od uplynutí tříleté promlčecí doby. V běžící promlčecí době původně podanou žalobu (9. 9. 1999) vzala předchůdkyně žalobkyně ve vztahu k předmětným pozemkům zpět, tedy v řízení řádně nepokračovala a nedošlo tím ke stavení promlčecí doby (§ 112 obč. zák.). Uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaných nepovažoval odvolací soud za rozporné s dobrými mravy, maje na zřeteli, že marné uplynutí promlčecí doby zavinila výlučně žalobkyně a žalovaní na něm vinu nenesou. V podaném dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a důvodnost v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně (dovolatelka) kritizuje posouzení odvolacího soudu, že žalovanými uplatněná námitka promlčení v této konkrétní věci není výkonem práva, jenž odporuje dobrým mravům. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), podané dovolání odmítl (dle § 243 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí podle § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobkyní dovoláním předestřená otázka týkající se posouzení uplatněné námitky promlčení prizmatem dobrých mravů, resp. odvolacím soudem dovozovaných závěrů, že nejde o výkon práva, jenž byl by v rozporu s dobrými mravy, přípustnost dovolání nezakládá, neboť tato otázka hmotného práva je rozsudkem odvolacího soudu vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i rozhodovací praxí Ústavního soudu) a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené právní otázky. Napadeným rozsudkem se odvolací soud nikterak nezpronevěřil odkazované rozhodovací praxi dovolacího soudu (i Ústavního soudu), dle níž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musejí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 444/2018; případně nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, a ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Má-li být námitka promlčení posouzena za rozpornou s dobrými mravy, judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (viz např. odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, či citovaný rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyžaduje, aby účastník, který se domáhá nároku po uplynutí promlčecí doby, nezavinil marné uplynutí této doby. Uplynutí promlčecí doby je třeba považovat za nezaviněné především v takových případech, kdy účastníkovo nejednání (neuplatnění nároku) je s ohledem na konkrétní okolnosti věci možné považovat za projev slušnosti, čestnosti, poctivosti, či je naopak důsledkem neslušnosti, nečestnosti, či nepoctivosti účastníka, jemuž bylo uplynutí promlčecí doby ku prospěchu, nebo je obecně srozumitelné (ospravedlnitelné) s ohledem na výjimečné obtíže, s nimiž bylo uplatnění nároku spojeno (k poslednímu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010). Vznesená námitka promlčení může být v rozporu s dobrými mravy kupříkladu tam, kde žalobce nárok uplatnil opožděně nikoliv pro svou liknavost či nedbalost, nýbrž pro zdrženlivost vůči žalovanému, od nějž důvodně očekával smírné řešení a spolehl se na jeho uji