28 Cdo 3599/2008 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3599/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 2. 2009 Spisová značka:28 Cdo 3599/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3599.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 6 odst. 1 písm. k) předpisu č. 87/1991Sb. § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3599/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyň a) Z. M., a b) Z. R., obou zastoupených advokátem, proti žalované Z. a. s., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích, pod sp. zn. 9 C 27/92, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2007, č. j. 12 Co 679/2006-425, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud uložil žalované povinnost vydat žalobkyním nemovitosti blíže specifikované v témže výroku. Odvolací soud toliko změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení. Sám pak rozhodl i o náhradě nákladů řízení odvolacího. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zčásti se shodoval s jeho právním posouzením věci. Žalobkyně jako vnučky J. a M. Š. jsou osobami oprávněnými podle § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“). Žalovaná je ve smyslu § 4 odst. 1 citovaného zákona osobou povinnou, neboť je právní nástupkyní společnosti, která ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nemovitosti držela. Žalobkyně svůj nárok uplatnily řádně a včas. V průběhu řízení několikrát měnily žalobní návrh a okresní soud jim neposkytl náležitou ochranu při uplatňování jejich restitučního nároku podle § 5 citovaného zákona, když připustil změnu žaloby o vydání věci na žalobu požadující určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Splnění účelu zákona vyžaduje, aby všechny orgány veřejné moci vycházely z této speciální úpravy při posuzování nároku oprávněných osob. Proti cílům restitucí by nemělo být využíváno ani neznalosti či pochybení jednotlivých účastníků. V restitučních sporech je třeba se vyhnout nevstřícnému formalistickému postupu, jenž hrozí další případnou křivdou, a soudy jsou proto povinny poučovat účastníky o jejich procesních právech a povinnostech, jak jim to obecně ukládá § 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Pokud tedy bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o připuštění změny žaloby, mělo být uváženo, že úspěšného uplatnění nároku lze dosáhnout pouze žalobou na vydání věci, nikoliv žalobou určovací. Soud prvního stupně tak opětovně na návrh žalobkyň usnesením ze dne 8. 7. 2003 připustil změnu žaloby, a to ve smyslu jejího původního znění. Tato skutečnost proto nemůže mít ten právní následek, že by právo na restituční nárok žalobkyň bylo prekludováno. Prarodiče žalobkyň nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 9. 1. 1948. To jim bylo následně odňato (znárodněno) výměrem Ministerstva výkupu v Praze ze dne 12. 7. 1954, a to podle § 8 odst. 3 a 7 zákona č. 118/1948 Sb., ve znění zákona č. 64/1951 Sb., a podle § 6 nařízení vlády č. 18/1952. Žalovaný je pak právním nástupcem Jednotného zemědělského družstva „N.“, na nějž byly nemovitosti převedeny smlouvou o převodu národního majetku a bylo mu zřízeno právo trvalého užívání. V daném případě došlo ke znárodnění uvedeného majetku v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy, což naplňuje skutkovou podstatu uvedenou v § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991Sb. Zákonným podkladem pro znárodnění nemovitostí byl zákon č. 118/1948 Sb., ve znění zákona č. 64/1951 Sb., jenž pravomoc k samotnému znárodnění v oboru velkoobchodní činnosti a k rozhodování o rozsahu tohoto znárodnění ve svém § 6 odst. 1 a § 8 odst. 7 svěřil pouze ministrovi vnitřního obchodu. V tomto případě se ale jednalo o výměr vydaný ministrem výkupu, kdy navíc tento akt podepsala osoba odlišná od tehdejšího ministra výkupu K. Vydávané nemovitosti nebyly ani podstatně zhodnoceny, a osobám oprávněným tak nevznikla povinnost nahradit osobě povinné vzniklý rozdíl. Nebylo ani prokázáno, že by budova autodílny ztratila svůj původní stavebně technický charakter, ani že by jednotlivé pozemky bylo možno považovat za pozemky v mezidobí zastavěné. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jež považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. V dané věci již soud prvního stupně jednou rozhodnul (rozsudkem ze dne 30. 10. 1998, č. j. 9 C 27/92-89) tak, že žalobu zamítl. Následně byl tento rozsudek zrušen odvolacím soudem a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení, na základě něhož soud prvního stupně vydal nový rozsudek, jímž žalobě vyhověl. Napadené rozhodnutí nepostrádá ani zásadní právní významnost. Soudy obou stupňů nesprávně posoudily vlastnictví k pozemkovým parcelám, jež jsou předmětem tohoto řízení, ve zřejmém rozporu s tvrzeními žalované a předloženými důkazy. Žalovaná není vlastníkem těchto pozemkových parcel, neboť vlastnické právo k nim má Česká republika. Žalovaná sice byla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník, nicméně tento zápis byl chybný. Katastrální úřad pro Ú. k., katastrální pracoviště L., tuto chybu při poskytování údajů z katastru nemovitostí zjistil a opravil. Rozhodnutí soudů obou stupňů vychází ve vztahu k pozemkovým parcelám z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci a ze skutkových zjištění nemajících oporu v provedeném dokazování. Oba soudy taktéž nepřipustily provedení důkazu opakovaně navrhovaného žalovanou, jenž měl prokázat, že právní předchůdci žalobkyň byly členy Hospodářského družstva skladištního a výrobního pro soudní okres L. a L., a nevztahuje se tak na ně zákon č. 87/1991 Sb. Na základě provedených důkazů oba soudy dospěly též k nesprávnému závěru o charakteru přestavby budovy stojící na pozemku p. č. 89/1. Z předložených důkazů je též zřejmé, že ke znárodnění předmětných nemovitostí nedošlo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, ani bez právního důvodu. Výklad podpisu na příslušném znárodňovacím výměru je ze strany odvolacího soudu ryze formalistický a opomíjí běžnou praxi tehdejší doby. Jestliže soud prvního stupně dne 25. 9. 1998 připustil změnu žalobního petitu na určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) o. s. ř., došlo tak v souladu se závěry dovozenými v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, k zániku nároku žalobkyň na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. Není přijatelný ani široce pojatý výklad poučovací povinnosti soudu podle § 5 o. s. ř., jak jej zastává odvolací soud. Poučovací povinnost soudu je omezena výlučně na procesní práva a povinnosti účastníků. Určení žalobního nároku je pak hmotně právní úkon, o němž by soud neměl účastníka poučovat. Nadto byly žalobkyně po celou dobu řízení právně zastoupeny advokátem. Odvolací soud svým postupem zvýhodnil žalobkyně a odepřel žalované právo na řádný a spravedlivý proces. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 243 o. s. ř. odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť jeho výkonem jí může být způsobena značná újma. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V daném případě se sice jedná o rozhodnutí potvrzující poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., avšak je třeba zkoumat, zda soud prvního stupně rozhodl „ve věci samé jinak“ z toho důvodu, „že byl vázán právním názorem odvolacího soudu“. V daném řízení odvolací soud zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením ze dne 20. 3. 2003, č. j. 47 Co 465,466/2002-114, nicméně v něm nevyjádřil žádný právní názor, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má