28 Cdo 3620/2017 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3620/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 6. 2018 Spisová značka:28 Cdo 3620/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3620.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 8. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3620/2017-255 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Českomoravská provincie Kongregace sester premonstrátek, se sídlem v Olomouci, Svatý Kopeček, nám. Sadové 152/39, IČO: 00406422, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovanému: Dětský diagnostický ústav, středisko výchovné péče, základní škola a školní jídelna, Olomouc - Svatý Kopeček, Ústavní 9, se sídlem v Olomouci, Svatý Kopeček, Ústavní 97/9, IČO: 00601811, zastoupenému Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 2640/10, o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 36/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. ledna 2017, č. j. 69 Co 347/2016-224, t a k to : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. ledna 2017, č. j. 69 Co 347/2016-224, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Olomouci (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. května 2016, č. j. 18 C 36/2015-182, nahradil projev vůle žalovaného, coby osoby povinné, k uzavření dohody o vydání nezemědělských nemovitostí – pozemku parc. č. a na něm stojící budovy č. p. (dále jen „předmětné nemovitosti“), vše v katastrálním území S. K., obec Olomouc (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Rozhodnutí soudu prvního stupně vychází z posouzení, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále též jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), jakožto právní nástupkyně církevní osoby – Kongregace sester Sv. Norberta s mateřincem na Sv. Kopečku, jíž byly nemovitosti odňaty postupem naplňujícím skutkovou podstatu majetkové křivdy podle ustanovení § 5 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. (k přechodu nemovitostí v rozhodném období na stát zde došlo úkonem Náboženské matice, která – ač nebyla vlastníkem nemovitostí, nýbrž toliko jejich správcem – uzavřela ohledně nemovitostí dne 30. 6. 1958 darovací smlouvu s Československým státem, finančním odborem rady Okresního národního výboru v Olomouci). Poté, kdy žalovaný neakceptoval návrh na uzavření dohody o vydání nemovitostí (na podkladě včasné výzvy žalobkyně z 21. 11. 2013; § 10 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.), uplatnila žalobkyně v zákonem stanovené lhůtě nárok u soudu, žalobou na nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání nezemědělských nemovitostí, kdy po částečném zpětvzetí žaloby požaduje vydání toliko pozemku parc. č. a na něm stojící budovy č. p. Tyto nezemědělské nemovitosti – dle závěru soudu prvního stupně – jsou způsobilé k vydání podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., neboť v rozhodném období právní předchůdkyni žalobkyně sloužily ke zdravotnickým a duchovním účelům a též jako obydlí duchovních. Také nebylo prokázáno, že vydání nemovitostí oprávněné osobě brání některá ze zákonem stanovených překážek, tedy ani žalovaným namítaná překážka podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Toliko realizovanou rekonstrukcí budovy č. p. na pozemku parc. č. původní budova nezanikla, čili existuje po celou dobu kontinuálně (na rozdíl od budovy č. p., která byla nově postavena, ohledně níž však byla žaloba vzata zpět). Překážkou vydání pozemku parc. č. není pak ani stavba prádelny, v katastru nemovitostí nezapsaná, neboť se jedná o příslušenství budovy č. p. nezpůsobilé k samostatnému užívání ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Konečně ani existencí plynové přípojky není podle závěru soudu prvního stupně naplněna překážka pro vydání pozemku, jestliže i podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nelze na zastavěnost pozemku usuzovat z existence podzemního vedení na pozemcích. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2017, č. j. 69 Co 347/2016-224, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně i o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III). Odvolací soud vycházel z těchže skutkových zjištění jako soud prvního stupně, na jejich základě dospěl však k jinému právnímu posouzení, jde-li o přijatý závěr, zda vydání předmětných nemovitostí oprávněné osobě brání překážka restituce podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Při úvaze o naplnění této restituční výluky lze podle odvolacího soudu přiměřeně zohlednit i závěry judikatury vztahující se k výkladu a aplikaci obdobného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Jestliže se podle „výlukového“ ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. považuje za zastavěnou i část pozemku, která bezprostředně souvisí se stavbou a je nezbytně nutná k jejímu užívání, lze – dle úvahy odvolacího soudu, opírající se o judikaturní interpretaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě – dovodit, že překážkou vydání nemovitosti může být i skutečnost, že dotčené (oprávněnou osobou nárokované) nemovitosti tvoří součást nedělitelného funkčního celku (areálu). V posuzované věci dle zjištění soudu budova č. p. s pozemkem parc. č. tvoří spolu s dalšími nemovitostmi, budovou č. p. na pozemku parc. č., pozemky parc. č., areál využívány žalovaným k plnění jeho úkolů. Jde o propojené nemovitosti sloužící k poskytování komplexní péče o ohrožené děti, pro jejíž zajišťování jsou nezbytné všechny nemovitosti v daném areálu a ústavní péči nelze omezit toliko na provoz školy a hřiště bez zázemí pro jejich ubytování a další služby s tím spojené. Tuto okolnost nezpochybňuje ani žalobkyně, uvádí-li, že je srozuměna s tím, že nemovitosti přenechá žalovanému do dalšího užívání. Podle odvolacího soudu brání vydání nemovitostí i jejich praktická nevyužitelnost žalobkyní; k tomu odvolací soudu poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, dle nichž je naturální restituce vyloučena tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent z objektivních důvodů nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané nemovitosti způsobem odpovídajícím účelu restitucí. Individuální užívání předmětných nemovitostí žalobkyní je podle odvolacího soudu nemožné, neboť tyto jsou užívány výhradně pro účely zajištění předmětu činnosti žalovaného spočívající v komplexní péči o děti ohrožené rizikovým chováním. Naturální restituce by tedy vedla ke vzniku tzv. holého vlastnictví, což je stav neslučitelný s účelem restitucí, a proto ji nelze provést. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a též na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda lze při výkladu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. přiměřeně aplikovat závěry, jež byly soudní praxí přijaty k výkladu a aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jde-li o vydání nemovitostí, jež jsou nezbytné k plnění povinností státu vyplývajících z právních předpisů a u nichž ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. zaručuje jejich další užívání státem. Ze systematického výkladu ustanovení § 8 zákona č. 428/2012 Sb. se podle do