28 Cdo 3644/2018 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3644/2018; 28 Cdo 3645/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 1. 2019 Spisová značka:28 Cdo 3644/2018; 28 Cdo 3645/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3644.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náklady řízení Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. předpisu č. 177/1996Sb. předpisu č. 484/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 3. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 21.2.2019II.ÚS 660/19JUDr. Kateřina Šimáčkováodmítnuto20.3.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3644/2018-544 28 Cdo 3645/2018 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) J. H., nar. XY, a b) B. H., nar. XY, obou XY, obou zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích čp. 58, proti žalovanému P. Z., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, 5. května 1050/66, o zaplacení 60 914 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 EC 210/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2017, č. j. 54 Co 210/2017-444, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2017, č. j. 54 Co 210/2017-448, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, každému rovným dílem, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 893 Kč k rukám advokáta Mgr. Stanislava Němce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 3644/2018 a 28 Cdo 3645/2018 se spojují ke společnému řízení pod sp. zn. 28 Cdo 3644/2018. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : Žalovaný napadl dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. 54 Co 210/2017-444, a to v části výroku I., kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 10. 2016, č. j. 12 EC 210/2010-363, pokud jím byl dovolatel zavázán zaplatit žalobcům (bez rozlišení, zda oprávněným společně a nerozdílně, rovnodílně nebo v určitých poměrech) částku 60 914 Kč s příslušenstvím, a výroky III. a IV. daného rozsudku, jimiž bylo dovolateli uloženo zaplatit žalobcům a České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 náhradu nákladů řízení, jejíž výše a splatnost měla být stanovena samostatným usnesením. Brojil také proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž mu bylo uloženo zaplatit žalobcům 14 432,88 Kč na nákladech odvolacího řízení. Současně napadal dovoláním i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. 54 Co 210/2017-448, jímž bylo změněno „samostatné“ nákladové usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 4. 2017, č. j. 12 EC 210/2010-412, tak, že se dovolateli ukládá nahradit žalobcům náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 110 149,84 Kč. Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně je zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen – „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro dovolací přezkum (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Směřuje-li dovolání proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím bylo dovolateli uloženo zaplatit žalobcům 60 914 Kč s příslušenstvím, nelze přehlédnout, že uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním bytu vlastněného žalobci není solidárního charakteru. Z petitu žaloby (viz č. l. 18) ani rozsudečného výroku totiž nevyplývá, že by byl takto (jako solidární) uplatněn; současně se z obsahu spisu nepodává ani v jakém poměru by měl být dluh jednotlivým žalobcům zaplacen, přičemž zde není ani žádného zjevného důvodu pro stanovení neidentických podílů. V situaci, kdy je uplatňováno dělitelné plnění, může tedy každý z věřitelů (žalobců) požadovat jen svůj díl pohledávky (srov. ustanovení § 512 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, jež jest na místě použít za situace, kdy se žalobci domáhají vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v době od prosince 2007 do srpna 2008; viz § 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014). Dílčí (rovnodílné) nároky žalobců při požadavku na zaplacení celkové částky 60 914 Kč s příslušenstvím přitom nepřesahují částku 50.000,- Kč (60 914 Kč : 2 = 30 457 Kč); k příslušenství se při posuzování předmětu dovolacího řízení z hlediska naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. nepřihlíží. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích více samostatných účastníků, je pak třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 50.000,- Kč (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 158/2017, vydané v obdobném sporu týkajícím se pohledávek věřitelů tvořících společné jmění manželů, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3939/2013, proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 625/14, odmítl ústavní stížnost, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2304/2013, ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1331/2014, a ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný pod č. 111/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či přiměřeně též usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 91 Co 461/2017, přijaté Občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 3692/14), je v situaci, kdy nejde o některou z výjimek, kdy je dovolání přípustné bez ohledu na výši peněžitého plnění, o němž bylo napadeným výrokem rozhodnuto (vztahy ze spotřebitelských smluv, pracovněprávní vztahy nebo věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř), přípustnost dovolání proti uvedenému výroku objektivně vyloučena (§ 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). Z uvedených důvodů Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) v uvedeném rozsahu jako nepřípustné odmítnout (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.). V části dovolání směřující vůči nákladovým výrokům (výrok I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byly potvrzeny výroky III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, výrok II. rozsudku odvolacího soudu a usnesení odvolacího soudu ze dne 13. 9. 2017, č. j. 54 Co 210/2017-448) pak dovolatel předestřel otázku způsobu určení výše náhrady nákladů řízení. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3890/2015, když výši odměny advokáta určil za každý jednotlivý úkon právní služby dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), přestože měl tuto výši určit na základě svého uvážení paušální částkou. Přípustnost dovolání jest přitom poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 C