28 Cdo 368/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 368/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 3. 2025 Spisová značka:28 Cdo 368/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.368.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odklad právní moci Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 248 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 368/2025-772 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Lesy České republiky, s.p., identifikační číslo osoby 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Nový Hradec Králové, Přemyslova 1106/19, zastoupený JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, za účasti: 1) J. V., zastoupený obecným zmocněncem J. B. a 2) L. B., L. L. a JUDr. Jan Kuklík, Dr.Sc., jako správci Svěřenského fondu Dereka Toombse, zastoupeni JUDr. Tomášem Sirovátkem, advokátem se sídlem v Praze 6, K Mohyle 476/3, o určení vlastnictví k nemovitým věcem a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 21/2021, o dovolání účastníků 2) proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2023, č. j. 8 Co 937/2022-493, t a k t o : Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í : (podle § 243f odst. 3 občanského soudního řádu) 1. Shora označeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) potvrdil usnesení Okresního soudu ve Strakonicích (soud prvního stupně) ze dne 22. 1. 2021, č. j. 6 C 21/2021-51, jímž byla do doby právní moci rozhodnutí soudu ve věci samé v přítomném řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) odložena právní moc rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 10. 11. 2020, č. j. SPU 298767/2020, sp. zn. SPU 1942/2020-505206 (ve smyslu § 248 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). 2. Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání účastníci 2); dále jen „dovolatelé“. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i od judikatury Ústavního soudu (v dovolání citované) při řešení otázky, „zda mezi požadavky spravedlivého procesu patří i povinnost soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit“. Napadenému rozhodnutí dovolatelé vytýkají, že se jím soudy dostatečně nevypořádaly s jimi uplatněnými námitkami, v čemž spatřují i porušení práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Předpoklady pro odložení právní moci rozhodnutí správního orgánu (dle § 248 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) nemají za splněné, navrhují, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a současně činí i návrh na odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí (dle § 243 písm. b/ o. s. ř.). 3. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. 4. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 5. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 7. Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.). 8. Dovolateli formulovaná otázka, „patří-li k požadavkům spravedlivého procesu povinnost soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit“, není otázkou procesního nebo hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí odvolacím soudem vydané rozhodnutí (a uvedený závěr ani není usnesením odvolacího soudu – přiměřeně odůvodněným a založeným na řešení otázek procesního práva týkajících se posouzení, zda je dán důvod pro odložení právní moci rozhodnutí správního orgánu podle § 248 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. – nikterak zpochybněn). Takto pokládanou otázkou, doprovázenou výtkami, že odůvodnění odvolacího soudu nepovažují za dostatečné (že je případně i nepřezkoumatelné, nevypořádal-li se odvolací soud se všemi účastníky uplatněnými námitkami), případně kritikou, že odvolací soud přistoupil k přezkumu nedostatečně odůvodněného rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatelé ani nevystihují způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (nejde o kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí), nýbrž namítají vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. 9. Nadto dovolací soud nepovažuje dovolateli uplatněné námitky ani za důvodné, a to i ve světle měřítek přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí definovaných rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 10. Odvolací soud (před ním i soud prvního stupně) totiž své rozhodnutí přiměřeně, logicky a srozumitelně odůvodnil, a to i co do závěrů o naplnění hypotézy aplikované právní normy dle § 248 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (stran předpokladů pro odložení právní moci žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu), přestože jde toliko o zatímní procesní rozhodnutí (nikoliv meritorní a konečné). Odůvodnění, navzdory stručnosti, netrpí defekty popisovanými v odkazované judikatuře, aby je bylo lze označit za nepřezkoumatelné, kdy jeho případné (dílčí) nedostatky nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelů (dříve odvolatelů). Namítají-li dovolatelé, že se odvolací soud beze zbytku nevypořádal s veškerou jimi uplatněnou odvolací argumentací a že nedostál zákonem stanoveným požadavkům na řádné odůvodnění, lze připomenout i ty závěry rozhodovací praxe, včetně relevantní judikatury Ústavního soudu, že z § 157 odst. 2 o. s. ř., který upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.), ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Jestliže právě takto odvolací soud postupoval v přítomné věci, není jeho rozhodnutí v kontradikci s rozhodovací praxí Ústavního soudu a jako takové nekoliduje ani s další dovolateli odkazovanou judikaturou (nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2468/11, a ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1527/19, jimiž se Ústavní soud vymezil vůči rozhodnutím obecných soudů, v nichž podstatné důvody zcela absentují). Ve světle uvedeného není pak relevantní (ba ani důvodná) dovolateli vznesená námitka o por