28 Cdo 3713/2008 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3713/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 3. 2011 Spisová značka:28 Cdo 3713/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3713.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Odpovědnost státu za škodu Správní řízení Dotčené předpisy:§ 4 předpisu č. 58/1969Sb. § 18 předpisu č. 58/1969Sb. § 36 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 3. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3713/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Mgr. Čestmíra Sekaniny, správce konkursní podstaty úpadce DEP - POZ, s.r.o., IČ: 25340972, se sídlem v Třebíči, Revoluční 959, advokáta se sídlem v Boskovicích, Hybešova 17, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Jana Uhra 13, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, o zaplacení částky 82,678.090,- Kč, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 16/1999, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2008, č. j. 17 Co 87/2006-241, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 11. 11. 2005, č. j. 6 C 16/99-191, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 82,678.090,- Kč (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Tímto rozsudkem (výrok I.) byla současně zamítnuta žaloba, jíž se po žalované domáhala zaplacení částky 32,190.000,- Kč s příslušenstvím původní žalobkyně International Holding ENVI, akciová společnost, IČ: 25254138, se sídlem v Hradci Králové, Šimkova 1223 /dále jen žalobkyně a)/, na jejíž návrh bylo řízení zahájeno, jež však nebyla ve sporu shledána aktivně věcně legitimovanou a jejíž odvolání proti tomuto rozsudku bylo shledáno opožděným a jako takové odmítnuto, pročež v řízení s ní již nadále nebylo pokračováno. Žalovaná částka měla dle tvrzení žalobce představovat majetkovou újmu, jež na jeho straně vznikla v důsledku nesprávného a nezákonného postupu Okresního úřadu v Třebíči, referátu životního prostředí, jenž zamítl žádost o vydání souhlasu s provozním řádem zařízení ke zneškodňování nebezpečných odpadů i o vydání souvisejících povolení, čímž byl znemožněn provoz skládky nebezpečného odpadu v jeho vlastnictví, a žalobci tak vznikla škoda v podobě ušlého zisku. Okresní soud konstatoval, že s ohledem na to, že tvrzená škoda měla vzniknout v důsledku rozhodnutí vydaného do dne nabytí účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), je s přihlédnutím k § 36 tohoto zákona třeba věc posoudit podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. V souladu s § 22 zákona č. 58/1969 Sb. se právo na náhradu škody promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí. V projednávané věci bylo nezákonné (dle tvrzení žalobce) rozhodnutí Okresního úřadu v Třebíči ze dne 19. 9. 1997 zrušeno rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 10. 2. 1998, jež bylo žalobkyni a) doručeno dne 19. 2. 1998, přičemž úpadce DEP - POZ, s. r. o., byl v té době dceřinou společností žalobkyně a) a její obchodní podíl v DEP - POZ, s. r. o. činil 100 %, z čehož je zřejmé, že žalobce si musel být ode dne 19. 2. 1998 vědom toho, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno. Vstoupil-li žalobce do řízení zahájeného žalobkyní a) až na základě podání doručeného soudu dne 6. 3. 2002, je zjevné, že došlo k promlčení žalovaného práva, a jelikož žalovaná vznesla námitku promlčení, není možné žalobě ani ve vztahu k tomuto žalobci vyhovět. K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 31. 3. 2008, č. j. 17 Co 87/2006-241, v napadených výrocích II., III., a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dle odvolacího soudu vylučuje úspěch žalobce v projednávaném sporu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., podle nějž nárok na náhradu škody nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. V souzené věci přitom nedošlo ke zrušení pravomocného rozhodnutí, neboť rozhodnutí, od nějž žalobce odvíjí svůj nárok, bylo sice odvolacím orgánem zrušeno, nejednalo se však o zrušení pravomocného rozhodnutí, nýbrž o zrušení rozhodnutí v řádném odvolacím řízení, přičemž po vrácení věci správnímu orgánu rozhodujícímu v prvním stupni bylo další řízení zastaveno, z čehož je zřejmé, že rozhodnutí není způsobilé založit nárok na náhradu škody ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. Za důvodný nelze považovat ani nárok žalobce na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem Okresního úřadu v Třebíči, jemuž nelze vytknout ani nečinnost, ani nedůvodné průtahy v řízení, a nelze mu klást k tíži, že vydání povolení k provozu skládky podmiňoval splněním určitých požadavků. Nesprávný úřední postup nelze spatřovat ani v tom, že jeho nepravomocná rozhodnutí byla zrušena a z procesních důvodů byla věc vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení, neboť jde o postup zcela souladný se správním řádem. Odvolací soud tedy shledal žalobu zcela nedůvodnou a potvrdil její zamítnutí soudem I. stupně. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a důvodnost v nesprávném právním posouzením věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. i ve vadách řízení ohrožujících správnost rozhodnutí ve věci dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatel namítl porušení principu dvouinstančnosti řízení odvolacím soudem, k němuž došlo tím, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by se zabýval skutečnostmi, jež ve svém rozhodnutí posuzoval soud prvního stupně, a dospěl ke zcela novému právnímu závěru, že nárok žalobce na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nemohl vůbec vzniknout. Nové právní posouzení věci odvolacím soudem považuje dovolatel navíc za nesprávné. Dovolatel zdůraznil, že nesprávný úřední postup nespočívá jen v tom, jak rychle správní orgán jedná, ale i v kvalitě, s jakou rozhoduje. Jestliže právní předchůdce žalobce žádal již dne 4. 11. 1996 o schválení provozního řádu zařízení ke zneškodňování nebezpečných odpadů a o vydání souvisejících povolení a správní orgán nebyl schopen až do zastavení řízení vydat o žádosti po několik let konečné rozhodnutí, které by odpovídalo zákonným požadavkům, jedná se dle názoru žalobce o naprosto nesprávný postup, jenž podstatným způsobem zasáhl do podnikatelské činnosti jak žalobce, tak i jeho právního předchůdce. Soudy pochybily tím, že se nezabývaly formální a věcnou správností správního řízení a rozhodnutí v něm průběžně vydávaných, přičemž bez posouzení těchto skutečností, nelze učinit závěr o správnosti či nesprávnosti úředního postupu. Soudy rovněž pochybily opomenutím v řízení zjištěné skutečnosti, že se dovolatel na základě smlouvy o prodeji části podniku uzavřené s původním vlastníkem skládky dne 31. 7. 1997 stal vlastníkem skládky (právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly dne 3. 9. 1997) a tím současně i právním nástupcem původního vlastníka, a mělo s ním tedy být jednáno jako s účastníkem správního řízení. Okresní úřad však i nadále jednal s původním vlastníkem, jemuž doručoval a jehož podání přijímal, což taktéž brání tomu, aby jeho postup byl považován za správný.  S ohledem na uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření zpochybnila opodstatněnost námitek dovolatele a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.