28 Cdo 3762/2009 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3762/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 4. 2010 Spisová značka:28 Cdo 3762/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3762.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 879c obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C EU Zveřejněno na webu:7. 5. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3762/2009 U S N E S E N ÍNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce: JEDNOTA, spotřební družstvo, Moravský Krumlov, IČ 00032336, se sídlem v Moravském Krumlově, nám. T. G. Masaryka 28, proti žalované: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 69797111, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, adresa pro doručování: Brno, Orlí 27, o zaplacení částky 21.622,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 31/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2008, č. j. 20 Co 216/2008-107, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby byla žalované uložena povinnost k zaplacení částky 21.622,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobci svědčilo podle hospodářské smlouvy ze dne 1. 12. 1981 právo trvalého užívání k pozemku parc. č. 104 v obci a k. ú. Miroslav a v souvislosti s přijetím zákona č. 103/2000 Sb., který do zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák.), zakotvil ustanovení § 879c, uplatnil dne 28. 8. 2000 u Okresního úřadu ve Znojmě žádost o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické. Jelikož se žalobce díky následnému zrušení citovaného ustanovení, jež provedl čl. II zákona č. 229/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., a některé další zákony, dostal do právní nejistoty, jednal též o koupi uvedeného pozemku, takže dne 1. 12. 2003 byla mezi ním a žalovanou uzavřena kupní smlouva o koupi tohoto pozemku s tím, že právní účinky vkladu nastaly dne 10. 9. 2004. Následně však byla nálezem Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. část druhá zákona č. 229/2001 Sb., nazvaná "Změna občanského zákoníku čl. II", zrušena dnem 31. 12. 2004, a žalobce se tak ze zákona měl stát vlastníkem předmětného pozemku, přičemž uzavřená kupní smlouva měla být absolutně neplatná a žalovaná získala zaplacením kupní ceny bezdůvodné obohacení ve výši žalované částky. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 2. 2008, č. j. 15 C 31/2007-75, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku a bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud ve svém rozsudku zdůraznil, že zrušením části druhé čl. II zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. (dále jen „cit. nález“) se obnovil stav založený ustanoveními § 879c, §879d a § 879e obč. zák. a nic na tom nemění ani odložení účinnosti cit. nálezu do 31. 12. 2004 za účelem poskytnutí lhůty zákonodárci k přijetí přiměřené právní úpravy k odstranění právní nejistoty, vzniklé v důsledku zrušení uvedené části zákona. Okolnost, že zákonodárce žádnou právní úpravu v tomto směru nepřijal, nemůže vést k výkladu, že účinky cit. nálezu nenastaly. Zrušení ust. § 879c, § 879d a § 879e obč. zák. pouhý jeden den před uplynutím lhůty, stanovené k nabytí vlastnického práva, bylo svévolným zásahem zákonodárce do legitimního očekávání a jako takové bylo v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (uvedené do našeho právní řádu sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.) a čl. 1 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“). Odvolací soud rovněž nepřijal argumentaci žalované v tom smyslu, že reálný dopad cit. nálezu vylučuje ust. § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nebo právní úprava, týkající se změny práva trvalého užívání na výpůjčku, obsažená v ust. § 59 a násl. zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Stejně tak se odvolací soud neztotožnil s názorem žalované o nesouladu § 879c obč. zák. s čl. 87 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen „Smlouva o ES“), protože uvedený článek na předmětný nárok vůbec nedopadá, neboť se v daném případě nejedná o podporu, kterou by stát poskytoval podnikatelskému subjektu v rámci hospodářské soutěže, ale o zákonem založený majetkový nárok, vycházející ze specifického institutu práva trvalého užívání, jenž se blíží právu vlastnickému. Městský soud v Praze též uzavřel, že nemohlo účinně dojít ke změně práva trvalého užívání sporného pozemku na výpůjčku podle § 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., ani podle části čtvrté čl. IV zákona č. 229/2001 Sb., ve vztahu k němuž je § 879c obč. zák. ustanovením speciálním. Pokud jde o nedostatek žádosti žalobce ze dne 28. 8. 2000 stran její neurčitosti, uvedl odvolací soud, že byť nebyl pozemek skutečně přesně specifikován, byla žalovaná bez větších obtíží schopna jej identifikovat, což dokládá i to, že žalobce nevyzvala k doplnění žádosti. V souvislosti s tím, že žádost byla podepsána jediným členem představenstva namísto dvou, dovodil městský soud, že ust. § 879c odst. 4 obč. zák. výslovně nevyžaduje písemnou formu žádosti, takže nelze žádost označit za neplatnou podle § 40 odst. 1 obč. zák. Žalovaná v řízení rovněž vznesla námitku promlčení, ta však nebyla shledána důvodnou. Proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci. Ve svém obsáhlém dovolání žalovaná uvádí, že otázka zásadního právního významu tkví dle jejího názoru v posouzení žádosti žalobce podle § 879c obč. zák., v posouzení účinků cit. nálezu na ust. § 879c až 879e obč. zák., v posouzení vztahu těchto ustanovení k přechodným ustanovením části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., v posouzení dopadu ustanovení § 879c a násl. obč. zák. na právní vztahy založené v mezidobí od 30. 6. 2001 do 31. 12. 2004, v posouzení námitky promlčení a dále pak v tom, že se v daném případě jedná o zakázanou veřejnou podporu, která je v rozporu s právem EU, Ústavou a s tehdy platným zákonem č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře. Žalovaná rovněž poukazuje na neurčitost žádosti ze dne 28. 8. 2000 a dále na skutečnost, že tato žádost byla podepsána pouze jedním členem představenstva. Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry rozsudku odvolacího soudu a poukázal na nelogičnost chování žalované, když ta na jedné straně zpochybňuje žalobcem podanou žádost, na druhé straně však na jejím základě podnikla několik dalších kroků. Dále se žalobce kriticky vyjádřil k žalovanou vznesené námitce promlčení, souhlasil s odvolacím soudem v tom, že ust. § 879c obč. zák. není v rozporu s čl. 87 Smlouvy o ES, a závěrem navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“ (viz článek II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.). Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a za současného splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Žalovaná dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání však přípustné není. Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam