28 Cdo 3774/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3774/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 2. 2024 Spisová značka:28 Cdo 3774/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.3774.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 8 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3774/2023-91 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce A. V., zastoupeného Mgr. Jiřím Čížkem, advokátem se sídlem v Plzni, Dvořákova 44/38, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, IČO 00551023, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1, o 436 636 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 196/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2023, č. j. 20 Co 198/2023-65, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 7. 2023, č. j. 20 Co 198/2023-65, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. 3. 2023, č. j. 14 C 196/2022-43, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 436 636 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Předestřel otázku, zda je dána příčinná souvislost mezi „prvostupňovým“ rozhodnutím Úřadu práce, generálního ředitelství Úřadu práce ze dne 2. 10. 2018, č. j. UPCR-2018/71336/3 (odvolání vůči němu směřující bylo zamítnuto rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 13. 12. 2018, č. j. MPSV-2018-229680-422-2), posléze zrušeným pro nezákonnost rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, č. j. 10 Ad 3/2019-57, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 4 Ads 345/2020, jímž bylo obchodní korporaci R., v níž vykonával funkci odpovědného zástupce, odňato povolení ke zprostředkování zaměstnání, a škodou v podobě ušlé mzdy od zaměstnavatele C., s nímž na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 11. 2018 sjednal pracovní poměr na pozici odpovědného zástupce pracovní agentury, jenž byl zaměstnavatelem dne 26. 11. 2018 zrušen ve zkušební době z důvodu přerušení správního řízení (na základě usnesení Úřadu práce ČR ze dne 22. 11. 2018, č. j. UPCR-2018/94485/1) o splnění zákonných podmínek zaměstnavatele potřebných k udělení povolení ke zprostředkování zaměstnání. Měl za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4274/2014, publikovaného pod č. 93/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, či nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, publikovaného pod č. 143/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Kladl také otázku, zda při vědomí existence nepravomocného rozhodnutí úřadu práce o odnětí povolení ke zprostředkování zaměstnání (napadeného opravným prostředkem) směl uzavírat pracovní smlouvy na pozice vyžadující dotčené povolení. Mínil, že jde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Konečně položil otázku, zda právo na náhradu škody může být založeno rozhodnutím vydaným v řízení, jehož se žalobce neúčastnil. Měl za to, že ani tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Vytýkal dále překvapivost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí (absenci náležitostí jeho odůvodnění ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř.). Odkazoval přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, a nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (publikovaný pod č. 34/1995 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), a ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15 (publikovaný pod č. 28/2016 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). 3. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 4. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je pro založení odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem státní moci v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zapotřebí kumulativní splnění tří podmínek, a to 1. existence nezákonného rozhodnutí (§ 5 písm. a/ a § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb.), případně nesprávného úředního postupu (§ 5 písm. b/ a § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), 2. vznik újmy, a to majetkové (škody) nebo nemajetkové, a 3. existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem na straně jedné a újmou na straně druhé. Z ustanovení § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. se podává, že k naplnění první uvedené podmínky dostačuje, je-li rozhodnutí nadané právními účinky, vyplývajícími z jeho právní moci nebo předběžné vykonatelnosti, zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, a to právě a pouze pro jeho nezákonnost. Ta může spočívat ve vadě rozhodnutí jak z hlediska právního posouzení v něm obsaženého, tak i z hlediska procesní vady daného rozhodnutí, či řízení, které jeho vydání předcházelo. Zákon k naplnění podmínky nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. nevyžaduje přistoupení dalších okolností, spočívajících například ve výsledném rozhodnutí ve věci, v níž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1954/2019, publikovaný pod č. 35/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný pod č. 5/2000 v časopise Soudní judikatura). Naplnění těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázáno a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 4491/2011). 5. Nezbytnou podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škodu je přitom příčinná souvislost mezi právní skutečností, za níž se odpovídá, a vznikem škody, tedy je nezbytné, aby byl postup nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje. V tomto směru pak leží důkazní břemeno na žalobci, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím (obecně k otázce důkazního břemene srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, ročník 1998, sv. 7). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 4491/2011). Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro od