28 Cdo 3784/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3784/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 2. 2024 Spisová značka:28 Cdo 3784/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.3784.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka řízení) Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 písm. c) předpisu č. 82/1998 Sb. § 19 předpisu č. 82/1998 Sb. § 33 předpisu č. 131/2000 Sb. předpisu č. 106/1999 Sb. Kategorie rozhodnutí:C ESLP Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3784/2023-237 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: J. H., zastoupený Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni, Západní 449, proti žalovaným: 1) městská část Praha 6, IČO 00063703, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 601/23, 2) Česká republika - Ministerstvo financí, IČO 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, 3) hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské náměstí 2/2, o přiměřené zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 191/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2023, č. j. 36 Co 48/2023-198, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2023, č. j. 36 Co 48/2023-198, se v části výroku I., v níž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 3. 2022, č. j. 27 C 191/2018-138, změněn tak, že se žaloba vůči žalovaným 1) a 3) zamítá, a v nákladovém výroku II. ruší, a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 5. 2023, č. j. 36 Co 48/2023-198, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 3. 2022, č. j. 27 C 191/2018-138, zčásti změnil – tak, že žalobu o zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, pokud směřovala proti žalovaným 1) a 3), zamítl – a zčásti (ve vztahu k druhé žalované) jej zrušil a věc v daném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl (ve vztahu mezi žalobcem a prvním a třetím žalovaným) o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). 2. Odvolací soud zamítnutí žaloby ve vztahu k žalovaným 1) a 3) odůvodnil tím, že za situace, kdy z textu posuzované žádosti o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. nelze určit, zda se požadované informace týkají agendy samostatné či přenesené působnosti územních samosprávných celků, je třeba vyřízení žádosti podřadit pod přenesenou působnost. Dovodil z toho, že žalovaní 1) a 3), jakožto územní samosprávné celky, nejsou ve sporu o zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o poskytnutí takto požadovaných informací (podle zákona č. 106/1999 Sb.) pasivně věcně legitimováni. Žalobu proto vůči nim zamítl. 3. Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byla žaloba ve vztahu k žalovaným 1) a 3) zamítnuta, podal žalobce dovolání. Předestřel otázku, zda v případě, kdy z textu žádosti o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. nelze určit, zda se požadované informace týkají agendy samostatné či přenesené působnosti územních samosprávných celků, je ve sporu o zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o jejich poskytnutí (podle zákona č. 106/1999 Sb.) v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dána „výlučná“ pasivní věcná legitimace státu. Měl za to, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Prosazoval názor, že v naznačeném případě je dána pasivní věcná legitimace jak státu, tak i dotčených územních samosprávných celků. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je Nejvyšší soud shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro řešení otázky pasivní věcné legitimace ve sporu o zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., v případě, kdy z textu žádosti nelze určit, zda se informace týkají agendy samostatné či přenesené působnosti územního samosprávného celku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou). 5. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel je ani nenamítá. 6. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky. 7. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 8. Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu, kterou způsobily orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti"). 9. Podle § 19 zákona č. 82/1998 Sb. územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu, kterou způsobily při výkonu veřejné správy a) nezákonným rozhodnutím, b) nesprávným úředním postupem. 10. Podle § 33 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, pokud zvláštní zákon upravuje působnost hlavního města Prahy a nestanoví, že jde o samostatnou působnost či o přenesenou působnost, platí, že jde vždy o činnosti patřící do samostatné působnosti hlavního města Prahy (odst. 1). Pokud zvláštní zákon upravuje působnost městské části a nestanoví, že jde o samostatnou působnost či o přenesenou působnost, platí, že jde vždy o činnosti patřící do samostatné působnosti městské části (odst. 2). 11. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1646/2019, dovodil, že odpověď na otázku, do jaké působnosti obcí (samostatné či přenesené) má být zařazeno vlastní rozhodování o poskytnutí informací, je nutno hledat ve výkladu samotného zákona č. 106/1999 Sb. Tím, že tento zákon za povinné subjekty označil orgány, které agendu, k níž se požadované informace vztahovaly, věcně vyřizovaly (byla náplní jejich působnosti), nepřímo učinil povinnost k poskytování takových informací „součástí“ obsahu dané působnosti těchto orgánů. Z toho pak vyplývalo, či bylo nutno dovodit, že rozhodování o odmítnutí žádosti o poskytnutí informací ve věcech samostatné působnosti obcí bylo výkonem samostatné působnosti, a rozhodování o odmítnutí žádosti o poskytnutí informací ve věcech přenesené působnosti obcí bylo výkonem přenesené působnosti (shodně viz též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2007, sp. zn. 4 As 56/2006, a ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 4 As 13/2008). 12. Stejný závěr plyne i z odborné literatury, podle které v případě územních samosprávných celků (obcí a krajů) je pro určení, kdo je povinným subjektem (a jeho nadřízeným orgánem) a v jaké působnosti jsou informace poskytovány, respektive žádosti o informace vyřizovány, klíčové rozlišení, zda se informace týkají samostatné působnosti územního samosprávného celku, nebo působnosti přenesené (tj. výkonu státní správy v přenesené působnosti). Samostatné působnosti se týkají například informace o nakládání s majetkem obce, zřizování a rušení příspěvkových organizací a organizačních složek obce, poskytování dotací aj. Přenesené působnosti se týkají informace o přeneseném výkonu státní správy, například na úseku stavebního a územního rozhodování, živnostenském, ochrany životního prostředí atd. Ve vztahu k samostatné působnosti je přitom jediným (jedním) povinným subjektem územní samosprávný celek, nikoli jeho jednotlivé orgány (srov. JELÍNKOVÁ, J. K. § 2. In: JELÍNKOVÁ, J., T