28 Cdo 3798/2018 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3798/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 12. 2018 Spisová značka:28 Cdo 3798/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3798.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Promlčení Dotčené předpisy:§ 101 obč. zák. § 19a odst. 3 předpisu č. 403/1990Sb. § 10 odst. 3 předpisu č. 403/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 2. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3798/2018-691 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby: 00006947, proti žalovaným 1) S. H., narozené XY, bytem XY, a 2) I. Š., narozenému XY, bytem XY (jako procesním nástupcům původní žalované M. P., narozené XY, naposledy bytem XY, zemřelé 15. 8. 2015), o zaplacení částky 436 183 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 232/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 23 Co 398/2013-601, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 23 Co 398/2013-601, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. května 2013, č. j. 11 C 232/99-565, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 20. května 2013, č. j. 11 C 232/99-565, Okresní soud v Pardubicích zamítl žalobu, jíž bylo žádáno, aby žalované (původní žalované M. P.) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 436 183 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 23 Co 398/2013-601, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku pod bodem I, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé (výrok I), změnil ve výroku II co do určení výše nákladů, jež je povinna nahradit žalobkyně žalované (výrok II), a rozhodl o nákladech státu (výrok III) a o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok rozhodnutí, číselně nesprávně označený bodem „III“). Soudy nižších stupňů takto rozhodly o žalobě, jíž žalobkyně uplatnila právo na peněžitou náhradu za zhodnocení stavby, domu č. p. XY na pozemku st. p. č. XY v katastrálním území XY, jež byla vydána předchůdcům původní žalobkyně jako oprávněným osobám podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 403/1990“ Sb.). Jak soud prvního stupně tak i soud odvolací nyní dospěly k témuž závěru, že žalobkyní uplatněné právo je promlčeno, uplynutím obecné tříleté promlčecí doby podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), ať již promlčecí doba počala běžet dnem následujícím po dni, kdy oprávněné osoby uzavřely s povinnou osobou dohodu o vydání věci (jež byla „sepsána“ dne 3. 5. 1991), nebo až od okamžiku, kdy měla žalobkyně k dispozici verifikovatelné podklady o existenci a výši nároku (znalecký posudek určující rozsah zhodnocení, doručený v dubnu r. 1994), přičemž žaloba byla podána u soudu až 22. 9. 1999. Jako nesprávný přitom oba soudy odmítly názor, že rozhodnou skutečností i z hlediska promlčení je až výzva oprávněné osobě k plnění (původní žalovaná byla dopisem ze dne 4. 11. 1996 vyzvána k úhradě zhodnocení nejpozději do 31. 1. 1997). V situaci, kdy se žalovaná promlčení dovolala, nelze žalobkyni promlčené právo přiznat (§ 100 obč. zák.). Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a ohlašujíc jako způsobilý dovolací důvod, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za ně označuje řešení otázky, od kterého okamžiku počíná běžet promlčecí doba, dovozujíc, že počátek jejího běhu je spojen až s uplynutím lhůty k zaplacení peněžité částky podle § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., kterou stanoví příslušné ministerstvo oprávněné osobě výzvou podle § 19a odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. Dovolatelka připomíná, že stejný závěr v dané věci již dříve učinil i dovolací soud, jehož závazný právní názor nebyl soudy nižších stupňů respektován. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná (tedy původní žalovaná M. P., jejímiž procesními nástupci jsou žalovaní 1/ a 2/) označila napadený rozsudek za správný, navrhujíc odmítnutí dovolání jako nepřípustného, event. zamítnutí jako nedůvodného. V průběhu dovolacího řízení původní žalovaná paní M. P. zemřela (dne 15. 8. 2015), pročež usnesením ze dne 13. července 2018, č. j. 11 C 232/99-679, Okresní soud v Pardubicích rozhodl o tom, že v řízení bude namísto žalované pokračováno se S. H. a I. Š. (žalovaní 1/ a 2/). Poté byla věc opětovně předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání (8. 10. 2018). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II části první, přechodná ustanovení, zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum (řízení zahájeno přede dnem 1. 1. 2014, kdy zákon č. 293/2013 Sb. vstoupil v účinnost). Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 1, odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje obligatorní náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka stanovení počátku promlčecí doby práva na zaplacení peněžité částky jako náhrady za zhodnocení nemovitosti podle § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. judikaturu dále citovanou). Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud shledal, že dovolání je opodstatněné. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dováním namítány a nepodávají se ani z obsahu spisu. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Se zřetelem na to, že posuzovaný právní poměr vznikl přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnost z něj vzniklé, dosavadními právními předpisy, tedy i zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění do 31. 12. 2013). Podle § 10 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. věc se vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nachází ke dni uzavření dohody. Sjednala-li povinná osoba před tímto dnem smlouvu o dodávce stavebních prací, o rekonstrukci nebo o modernizaci vydávané nemovitosti, popřípadě jinou smlouvu týkající se vydávané věci, musí dohoda obsahovat ujednání o tom, zda a v jakém rozsahu přejímá oprávněná osoba práva a závazky z této smlouvy. Podle odstavce 2 je-li vydávaná stavba oproti svému stavu v době odnětí znehodnocena do té míry, že ji nelze užívat pro potřeby bydlení, výroby, obchodu nebo jiných služeb bez okamžité stavební úpravy, přísluší oprávněné osobě i peněžní ná