28 Cdo 384/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 384/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 10. 2025 Spisová značka:28 Cdo 384/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.384.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dobrá víra Bytová náhrada Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. § 2994 o. z. § 285 odst. 2,3 IZ. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 10. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 20.12.2025IV.ÚS 3754/25 Michal Bartoň Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 384/2025-377 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. L., zastoupeného Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem v České Třebové, Čechova 396, proti žalovaným 1. M. C., 2. J. C., 3. M. C., a 4. L. C., všem zastoupeným JUDr. Františkem Divíškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o 896.192,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 116/2021, o dovolání žalovaných 2 a 3 proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. září 2024, č. j. 27 Co 101/2024-349, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 25. 10. 2023, č. j. 10 C 116/2021-271, uložil žalovaným 2, 3 a 4 povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 896.192,80 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu ve vztahu k žalovaným 2, 3 a 4 v částce 73.413,02 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II), žalobu vůči žalované 1 v částce 969.605,82 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky IV a V) i vůči státu (výroky VI a VII). Vyšel z faktu, že žalobce je výlučným vlastníkem domu č. p. XY v obci XY, jenž je součástí pozemku p. č. st. XY, a pozemku p. č. XY vše v k. ú. XY, obci XY. Dle zjištění okresního soudu byl předmětný dům v žalovaném období, kdy byl již (spolu)vlastněn žalobcem, zcela užíván žalovanými 2, 3 a 4, aniž by jim k tomu svědčil právní důvod. Naproti tomu ze skutkových poznatků soudu prvního stupně vyplynulo, že žalovaná 1 dům neužívala, pročež byla žaloba ve vztahu k ní zamítnuta. Rozsudkem tamního soudu ze dne 24. 6. 2021, č. j. 14 C 82/2019-177, bylo žalovaným mimo jiné uloženo vyklidit řečenou nemovitost a bylo rovněž zrušeno podílové spoluvlastnictví žalované 2 a žalobce ohledně shora jmenovaných pozemků, jež byly přikázány do vlastnictví žalobce. Aplikuje na uvedený skutkový stav § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), konstatoval okresní soud, že se žalovaní 2, 3 a 4 na úkor žalobce bezdůvodně obohatili, užívali-li v dotčeném období předmětný dům, aniž by jim k tomu svědčil řádný právní titul. Při kvantifikaci prospěchu žalovaných, jenž je na rozdíl od potenciální ztráty žalobce pro určení výše bezdůvodného obohacení relevantní, vyšel soud prvního stupně z v řízení provedeného znaleckého posudku Ing. Rudolfa Jungera. Současně zohlednil, že až do 7. 1. 2022 byla žalovaná 2 spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, a proto ze stanovené sumy obvyklého nájemného za rozhodný časový úsek odečetl polovinu. Žalobu z části zamítl, poněvadž požadovaná částka přesahovala sumu vypočtenou jako bezdůvodné obohacení na základě znaleckého posudku, z části pak pro důvodně uplatněnou námitku promlčení (§ 629 o. z.). Ve zbytku žalobě vyhověl. 2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 25. 9. 2024, č. j. 27 Co 101/2024-349, k odvolání žalobce i žalovaných rozhodnutí okresního soudu ve výrocích I – IV, VI a VII potvrdil (výrok I), změnil je v nákladovém výroku V (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV). Krajský soud přitakal skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a zejména z nich připomněl, že žalovaní 2, 3 a 4 v dotčeném období prokazatelně užívali nemovitosti žalobce, pročež kvitoval aplikaci ustanovení o bezdůvodném obohacení. Nepřisvědčil námitce žalovaných 2, 3 a 4, podle níž by pasivně věcně legitimovaným k vydání bezdůvodného obohacení měl být výlučně žalovaný 4, jenž je ve smyslu § 285 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), jediným povinným subjektem k vyklizení předmětných nemovitostí. Usoudil, že žalovaným 2 a 3 nesvědčí ani dobrá víra ve smyslu § 2994 o. z. Neshledávaje důvodnými argumenty žalobce o rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy, přitakal též zamítnutí části žaloby z důvodu promlčení práva, jakož i ve vztahu k žalované 1 pro neprokázání užívání domu z její strany. 3. Proti rozsudku krajského soudu, výslovně jeho výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku I, eventuálně akcesorickým nákladovým výrokům, brojí dovoláním žalovaní 2 a 3, majíce je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí, respektive pro potřebu vyřešení v ní zatím neposuzované otázky. Nesouhlasí se závěry o své pasivní věcné legitimaci ve sporu, připomínajíce, že § 285 insolvenčního zákona zakládá povinnost k vyklizení toliko insolvenčnímu dlužníku, nikoliv osobám dalším – zde dovolatelům. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4653/2008 mají za to, že právě a jedině po žalovaném 4 se vlastník domu může úspěšně domáhat vydání bezdůvodného obohacení. Za neúplné, a tudíž nesprávné pokládají posouzení věci z hlediska § 2994 o. z., jehož výklad tak, jak byl proveden odvolacím soudem, považují za rozporný se jmenovanou judikaturou. Domnívají se, že z pozice syna a manželky žalovaného 4 jim svědčilo právo k bydlení v domě, jež odvozovali od souhlasu žalovaného 4. Zároveň jsou přesvědčeni o své dobré víře, jež nezanikla ani poté, co žalovaný 4 pozbyl vlastnické právo k domu. Odvolacímu soudu vytýkají, že se dostatečně nezabýval právě otázkou dobré víry žalovaných 2 a 3, již dovozují z očekávání zajištění bytové náhrady ve smyslu § 285 insolvenčního zákona. Dovolatelé zdůrazňují, že povinnost vyklidit dům tížila ve smyslu posledně citované normy toliko žalovaného 4, nikoliv je, na čemž ničeho nezmění ani v tomto směru chybný pravomocný rozsudek je k vyklizení povinující. Vycházely-li soudy z tohoto vadného rozhodnutí v projednávané věci, nemohou jejich úsudky obstát. Zpochybňují zároveň samotný skutkový závěr o užívání domu ze strany dovolatelů, jejž mají za nepodložený v řízení provedenými důkazy, a označují proto napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. V této souvislosti odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3947/2007. Pro uvedené žádají dovolatelé zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadené části, jakož i rozsudku soudu prvního stupně v příslušném rozsahu a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. 4. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání ovšem přípustné není. 9. K námitce nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných v nynějším sporu lze poukázat na ustálené konkluze judikatury Nejvyššího soudu, podle níž je pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.) ten, komu se dostalo hodnoty, jež se v jeho majetku projevila buď zvýšením aktiv, nebo snížením pasiv, případně tím, že se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Obohacení, jež spočívá v nesnížení majetku, se přitom dostává i tomu, kdo bez právního důvodu užívá cizí věc, jelikož nevynakládá prostředky, které by musel vydat, pokud by si byl nucen zajistit právo užívat srovnatelný objekt za běžných tržních podmínek (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 2