28 Cdo 3871/2018 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3871/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 12. 2018 Spisová značka:28 Cdo 3871/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3871.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Státní podnik Církev (náboženská společnost) Vodní hospodářství Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012Sb. § 55 odst. 1 předpisu č. 254/2001Sb. § 120 odst. 2 obč. zák. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:16. 3. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3871/2018-390USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Biskupství ostravsko-opavského, se sídlem v Ostravě, Kostelní náměstí 3172/1, IČ 654 68 953, zastoupeného Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Pivovarská 1504/8, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČ 421 96 451, s adresou pro doručování Lesy České republiky, s. p., Krajské ředitelství Frýdek-Místek, Nádražní 2811, o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání nemovité věci, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 48/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 2018, č. j. 71 Co 64/2018-347, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Romana Krakovky, advokáta se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Pivovarská 1504/8. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. 5. 2018, č. j. 71 Co 64/2018-347, potvrdil výrokem I. rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 11. 2017, č. j. 9 C 48/2016-279 [jímž byl nahrazen projev vůle žalovaného (jako osoby povinné) k uzavření specifikované dohody s žalobcem (jako osobou oprávněnou) o vydání pozemku XY (vodní plochy) zapsaného v katastru nemovitostí na LV XY pro katastrální území XY (dále jen „předmětný pozemek“), a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku]; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci samé jsou založena na závěru, že byly naplněny veškeré podmínky pro vydání předmětného pozemku oprávněné osobě (žalobci) podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), včetně podmínek negativních, tedy že není dána ani překážka zastavěnosti pozemku ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Podle skutkových zjištění soudů je předmětný pozemek korytem vodního toku - potoku XY, na němž byl již v 19. století vybudován k akumulaci vody za účelem splavování dříví tzv. Maxův klauz, tedy nádrž s objemem 15.400 m3, jejíž hráze byly z kamenného zdiva vyplněného jílem a hlínou (s korunou hráze o šířce 6 metrů, výšce 6 metrů a délce 47,88 metrů), výpustí bylo stavidlo - jedna železná roura o průměru 0,5 m, přepad byl tvořen dlážděným spodkem, boky dřevěné, a že toto vodní dílo se na předmětném pozemku nacházelo i v roce 1948 a sloužilo k uvedenému účelu. V letech 1991 až 1996 provedl stát v souladu se stavebními předpisy rekonstrukci Maxova klauzu, přičemž rozměry této nádrže jsou srovnatelné s rozměry původními. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vodní dílo Maxův klauz na potoku XY nelze ani po jeho rekonstrukci považovat za stavbu, která by byla samostatnou věcí (stavbou) v občanskoprávním smyslu, neboť je stavební úpravou koryta potoka, tedy úpravou povrchu pozemku sloužící ke zlepšení jeho kvality, zajišťující jeho zpevnění, retenci vody v krajině, funkci protierozní, protipožární, krajinotvornou a umožňující migraci živočichů v potoce, ochranu před povodněmi, že tuto stavbu nelze od pozemku oddělit bez jejího znehodnocení a užívat ji jako samostatnou věc a že je tedy součástí předmětného pozemku [§ 119 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014]. Na tomto závěru podle odvolacího soudu nic nemění ani skutečnost, že z hlediska § 55 odst. 1 a § 59a zákona č. 254/2001, o vodách a o změněně některých zákonů (zákon o vodách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“), je každé vodní dílo považováno za stavbu, neboť tento zákon je předpisem veřejnoprávním. Za nepřípadný považoval odkaz žalovaného na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 (týkající se místní komunikace, resp. parkoviště) a v této souvislosti uvedl, že § 59 vodního zákona stanoví povinnosti vlastníka vodního díla s tím, že pokud nejsou tyto povinnosti řádně plněny a není zjednána náprava ve stanovené lhůtě, může vodoprávní úřad rozhodnout, že jiná osoba přejímá na dobu nezbytné potřeby provoz nebo údržbu vodních děl. Dovolání, jímž žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu, Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“, neboť dospěl k závěru, že není přípustné. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí podle § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., z nichž v posuzovaném případě není žádné naplněno, jelikož napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelem předestřené otázky hmotného práva, týkající se dosahu „výlukového“ ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu k vodním dílům ve smyslu § 55 odst. 1 vodního zákona, byly v obdobném kontextu (za skutkových poměrů obdobných poměrům nyní projednávané věci) již v mezidobí zodpovězeny (vyřešeny) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, s jehož závěry je právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu beze zbytku konformní, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je znovu třeba připomenout, že při aplikaci § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. lze přiměřeně zohlednit i závěry dovozené v rámci výkladu obdobného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, a ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018). Pro účely ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. se přitom za stavbu považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, a usnesení téhož soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 521/2006, ale též dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98). Stavbu z hlediska občanského práva hmotného nelze tedy ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, a ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014). Ačkoliv tedy § 120 odst. 2 obč. zák. stanovil, že stavba není součástí pozemku, zákon nevymezoval, co stavbou (v občanskoprávním smyslu) je. Ro