28 Cdo 3873/2022 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3873/2022-249 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Arcibiskupství olomouckého, se sídlem v Olomouci, Wurmova 562/9, identifikační číslo osoby: 00445151, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o zaplacení částky 1.716.459,32 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 124/2021, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2022, č. j. 58 Co 197/2022-173, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2022, č. j. 58 Co 197/2022-173, se v části výroku I., jíž byl ve věcném výroku I. změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. ledna 2022, č. j. 17 C 124/2021-143, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 698.787,73 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 7. 2021 do zaplacení, a dále ve výrocích II. a III. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 15. 7. 2021 domáhal na žalované zaplacení částky 1.716.459,32 Kč s příslušenstvím. Žalobu založil na tvrzeních, podle nichž je právnickou osobou Církve římskokatolické a dne 1. 8. 2013 doručil žalované ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), výzvu k vydání pozemků v katastrálním území Hulín a Kroměříž (dále „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“). Rozhodnutími ze dne 27. 11. 2015, č. j. SPU 621314/2015/Šeb a ze dne 14. 12. 2015, č. j. SPU 657233/2015/Dv žalovaná pro překážku upravenou v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. část nárokovaných pozemků nevydala. Rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2017, č. j. 24 C 10/2016-115, ze dne 13. 12. 2017, č. j. 24 C 11/2016-105, a ze dne 5. 6. 2020, č. j. 35 C 20/2016-301, byly žalobci pozemky poté, kdy soud neshledal překážky jejich naturální restituce, vydány. Po nabytí právní moci označených rozsudků Krajského soudu v Brně žalobce výzvou ze dne 23. 6. 2021 vyzval žalovanou o vydání nájemného za období od 1. 8. 2013 do 31. 10. 2018, jež pobírala na základě nájemní smlouvy uzavřené na pozemky v katastrálním území Hulín s Rybářstvím Přerov a. s. a na pozemek v katastrálním území Kroměříž s Moravským rybářským svazem, o. s., místní organizace Kroměříž. Nájemné, jež se stalo splatným po právní moci rozsudků soudu, na jejich základě byly žalobci pozemky vydány, žalovaná žalobci zaplatila. 2. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2022, č. j. 17 C 124/2021-143, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1.716.459,32 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 1. 7. 2021 do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 900,- Kč (výrok II.). 3. Zjištěný skutkový stav, jenž odpovídal žalobním tvrzením, která žalovaná nezpochybnila, soud prvního stupně po právní stránce poměřoval ustanoveními § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., § 131 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále také „obč. zák.“ (pro nárok za období od 1. 8. 2013 do 31. 12. 2013) a §1000 a § 1001 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - dále také „o. z“ (pro nárok za období od 1. 1. 2014). Nepřisvědčil argumentaci žalobce závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, č. j. 28 Cdo 2801/2018-276 (tento rozsudek je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), jež – dle mínění soudu prvního stupně – do poměrů jím posuzované věci nedopadají. Vysvětlil, že žalovanou povinnou osobu nelze považovat za neoprávněného nebo nepoctivého držitele, k čemuž dospěl Nejvyšší soud vzhledem k odlišným skutkovým okolnostem případu v odkazovaném rozsudku, a připomněl, že rozhodnutí o nevydání předmětných pozemků v řízení před pozemkovým úřadem nebylo s ohledem na jejich povahu projevem svévole státu. Uzavřel, že žalobci tudíž nárokovaný užitek ve formě nájemného za období do právní moci rozhodnutí soudu, na jejichž základě oprávněná osoba nabyla vlastnické právo k pozemkům, nenáleží. 4. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. 58 Co 197/2022-173, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 698.787,73 Kč spolu s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 1. 7. 2021 do zaplacení; v dalším ve věcném výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 267,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 111,50 Kč (výrok III.). 5. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který dále zopakováním listinných důkazů doplnil. Z hlediska právního posouzení věci dospěl při zohlednění těch ustanovení zákona č. 428/2012 Sb., zákona č. 40/1964 Sb. a zákona č. 89/2012 Sb., které vzal v úvahu i soud prvního stupně, k odlišnému závěru o základu žalovaného nároku. Dovodil, že v intencích ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. lze přitakat důvodnosti žalobního požadavku oprávněné osoby na vydání nájemného, jež žalovaná povinná osoba inkasovala od jednotlivých nájemců posléze vydaných pozemků od okamžiku doručení výzvy. S argumentační oporou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, č. j. 28 Cdo 2801/2018-276, konstruujícího pro případ porušení povinnosti povinné osoby vydat věc, včetně součástí a příslušenství, ve stavu, v němž se nacházela k rozhodnému okamžiku, tezi o neoprávněném (nepoctivém) držiteli dovodil, že žalovaná nebyla od doručení výzvy v dobré víře [na absenci dobré víry žalované odvolací soud poukázal i s využitím závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, a ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007 (tento rozsudek byl uveřejněn pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)] o tom, že pozemky nebude muset vydat, přičemž se od ní (od státu) očekávalo, že zná svůj právní řád a dále faktický stav pozemků (rybniční pozemky), jenž podle dostupné judikatury (žalované rovněž známé) nezakládá překážku pro vydání pozemku. Odvolací soud uzavřel, že žalobci v intencích ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. svědčí nárok na vydání užitků v podobě nájemného (§ 491 o. z.), které žalovaná obdržela od nájemců posléze vydaných pozemků za období od doručení výzev k vydání do právní moci rozsudků soudu, kterými bylo o naturální restituci pozemků rozhodnuto. 6. Poté, kdy odvolací soud dospěl k důvodnosti žaloby co do základu uplatněného nároku, zabýval se jeho výší. V důsledku námitky promlčení řádně uplatněné žalovanou a s využitím ustanovení § 619 odst. 1 a § 629 odst. 1 o. z. dovodil, že žalobou uplatněný nárok je promlčen za období tří let předcházejících datu podání žaloby (dne 15. 7. 2021); proto jej nelze žalobci v soudním řízení přiznat. Vzhledem k ujednání o splatnosti nájemného v nájemních smlouvách obou nájemců „ročně pozadu vždy k 1. 10. běžného roku“ pak za nepromlčenou dobu pro vydání užitků ve formě nájemného žalovanou označil odvolací soud i období od 1. 7. 2017 dále, za něž žalobci přiznal částku 698.787,73 Kč (z celkově žalovaných 1.716.459,32 Kč). II. Dovolání účastníků řízení a vyjádření k dovoláním 7. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti té části výroku I., jíž byl ve výroku o věci samé potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně) podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jež má podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále „o. s. ř.“) za přípustné pro zodpovězení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, a sice stanovení časového okamžiku splatnosti dluhu povinné osoby vydat oprávněné osobě plody a užitky podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jež implikuje i určení počátku běhu promlčecí lhůty k uplatnění takového nároku. 8. Dovolatel podrobil kritice závěr odvolacího soudu, podle něhož počíná promlčecí lhůta k vydání plodů a užitků restituované věci ve smyslu ustanovení § 12 odst.