28 Cdo 3877/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3877/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 4. 2012 Spisová značka:28 Cdo 3877/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3877.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pravomoc soudu Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 o. s. ř. § 7 odst. 3 o. s. ř. § 51 předpisu č. 337/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:24. 4. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3877/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. J., zastoupeného Mgr. Sabinou Burešovou, advokátkou se sídlem v Brně, Dobrovského 50, proti žalovanému Institutu klinické a experimentální medicíny, IČ: 00023001, se sídlem v Praze 4, Vídeňská 9, zastoupenému JUDr. Petrem Maiem, advokátem se sídlem v Praze 3, nám. Winstona Churchilla 2, o povinnost opravit potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 52/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2009, č. j. 18 Co 125/2009-61, takto: I. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009, č. j. 18 Co 125/2009-61, se zamítá v části, v jaké jím byly napadeny výroky tohoto rozhodnutí o zrušení rozsudku soudu prvního stupně, zastavení řízení a postoupení věci Finančnímu úřadu pro Prahu 4; ve zbytku se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. 10. 2008, č. j. 15 C 52/2007-46, podanou žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce se domáhal, aby žalovaný jako jeho bývalý zaměstnavatel byl soudem uznán povinným opravit potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti a z funkčních požitků a o sražených zálohách na daň za rok 2004, a to v bodech 1 až 6, kde budou uvedeny jiné údaje než ty, které byly obsaženy v původním potvrzení vydaném žalovaným dne 8. 10. 2004. K vydání uvedeného potvrzení žalovaný přistoupil poté, co Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci u něj vedené pod sp. zn. 42 C 30/99 rozhodl, že výpověď z pracovního poměru daná dne 28. 9. 1998 žalovaným žalobci je neplatná a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu mzdy ve výši 369.962,- Kč s příslušenstvím z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru. V potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti a z funkčních požitků za rok 2004 byl uveden celkový příjem v částce 596.025,- Kč, z čehož částka 167.073,- Kč představuje úrok z prodlení ze soudem přiznané částky. Dle žalobce však představují úroky z prodlení náhradu škody, jež mu byla způsobena, a nemají tedy být zahrnovány do hrubého příjmu pro základ daně z příjmu fyzických osob. Obvodní soud po provedeném dokazování konstatoval, že neshledal důvody, pro něž by mělo být potvrzení o zdanitelných příjmech změněno, pročež přistoupil k zamítnutí žaloby. K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 1. 4. 2009, č. j. 18 Co 125/2009-61, zrušil, řízení zastavil, věc postoupil Finančnímu úřadu pro Prahu 4 a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se zabýval tím, zda je dána podmínka řízení spočívající v pravomoci civilních soudů ve smyslu § 7 o. s. ř. Přihlédl přitom ke znění ustanovení § 51 odst. 3, 4, a 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, dle nichž nesouhlasí-li poplatník s postupem plátce daně, může podat stížnost na postup plátce daně ke správci daně, v jehož obvodu má plátce daně sídlo nebo bydliště, a to do třiceti dnů ode dne, kdy poplatník obdržel sdělení plátce daně. Správce daně pak o stížnosti rozhodne a rozhodnutí doručí poplatníkovi i plátci daně. Odvolací soud shledal, že domáhá-li se žalobce, aby žalovaný jako plátce daně uvedl správné údaje do potvrzení představujícího základ pro vyměření daně, nedomáhá se nároku z pracovněprávního vztahu, ale nároku vyplývajícího z daňových předpisů. Jde tedy o věc, jíž by soud mohl v souladu s § 7 odst. 3 o. s. ř. rozhodovat pouze, pokud by tak výslovně stanovil zákon. Je-li však ustanovením § 51 zákona č. 337/1992 Sb. výslovně založena pravomoc správce daně, v daném případě Finančního úřadu pro Prahu 4, nemůže být dána pravomoc civilních soudů. Tyto úvahy tedy soud vedly k tomu, že dle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc postoupil příslušnému orgánu k rozhodnutí. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež označil za přípustné dle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Důvodnost dovolání je dle dovolatele dána v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávným právním posouzením věci. Dovolatel zrekapituloval, k jakému pochybení dle něj došlo ze strany žalovaného (což posléze blíže rozvedl v doplnění dovolání), a zhodnotil náhled soudů obou stupňů na žalobu, jíž se v tomto řízení domáhal zjednání nápravy. Odmítl přitom, že by daný postup žalovaného jako plátce daně mohl být předmětem stížnosti k příslušnému správci daně, neboť stížnost dle § 51 zákona č. 337/1992 Sb. neřeší správnost údajů obsažených v potvrzení o zdanitelných příjmech a příslušný správce daně či jeho nadřízený orgán nemají zákonem danou jakoukoliv pravomoc uložit žalovanému jako plátci daně opravit či upřesnit předmětné potvrzení. Dovolatel podotknul, že jediným podkladem pro výpočet a posouzení daňových povinností žalobce jako poplatníka je právě předmětné potvrzení vydané žalovaným jako zaměstnavatelem. Předmětný spor o uložení povinnosti s ohledem na právní vztah, od nějž se odvíjí, je třeba považovat za spor občanskoprávní, případně za pracovněprávní. Pouze obecný soud přitom může uložit jakoukoliv povinnost, tedy i povinnost opravit dané potvrzení, neboť jiný orgán k tomuto není nadán žádnou pravomocí. Odvolacím soudem dovolávané ustanovení § 51 zákona č. 337/1992 Sb. je třeba dle dovolatele pojímat tak, že se týká pouze správnosti - tedy oprávněnosti a výše - sražené daně, nikoliv však čehokoliv dalšího. Ustanovení § 51 odst. 1 a 2 cit. zák. hovoří pouze o povinnosti plátce daně (tedy žalovaného) sdělit poplatníkovi (tedy žalobci) požadované údaje a případnou chybu opravit, přičemž z logického výkladu tohoto ustanovení vyplývá, že jde o opravu správnosti sražené daně, neboť pouze ve vztahu ke správnosti sražené daně má poplatník možnost požádat o vysvětlení. Ustanovení § 51 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. hovořící o stížnosti proti postupu plátce daně u správce daně je pak třeba pojímat pouze v návaznosti na předchozí odstavce tohoto paragrafu. Dle dovolatele není finanční úřad oprávněn nařídit jakémukoliv daňovému subjektu faktickou opravu vydané listiny, v případě pochybnosti o správnosti listiny je tedy obecný soud jediným orgánem, jenž může nařídit její opravu. Za dané situace je dle dovolatele nesprávný i nákladový výrok usnesení odvolacího soudu, neboť je-li dána pravomoc soudů k projednání věci, pak nelze dovozovat, že dovolatel zavinil zastavení řízení tím, že podal žalobu u soudu. Dovolatel upozornil na rozhodnutí soudu prvního stupně, z nějž je zřejmé, že soud prvního stupně měl při zahájení řízení za to, že je oprávněn k projednání věci. V doplnění dovolání pak dovolatel dále rozvedl svou argumentaci stran postupu soudu prvního stupně, jenž tím, že shledal svou pravomoc pro rozhodnutí sporu, v podstatě zavinil vznik nákladů řízení, jejichž úhrada byla posléze uložena odvolacím soudem žalobci. Dle návrhu dovolatele by tedy měl Nejvyšší soud přikročit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval důvodností dovolání. Dovolatel ve své polemice s rozhodnutím odvolacího soudu vychází z toho, že správce daně není na základě stížnosti daňového poplatníka podané podle § 51 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. oprávněn zjednat nápravu případného pochybení plátce daně při vystavení potvrzení o zdanitelných příjmech, a je tedy pouze na obecných soudech, aby uložením povinnosti plátci daně odstr