28 Cdo 3888/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3888/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 11. 2012 Spisová značka:28 Cdo 3888/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3888.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 11. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 25.1.2013II.ÚS 361/13JUDr. Dagmar Lastoveckáodmítnuto20.6.2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3888/2011 U S N E S E N ÍNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně TELECONSULT-INTERNATIONAL, spol. s r.o., IČ: 485 92 013, se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 6, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, zastoupené JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bílkova 4, o zaplacení 18.745.967,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 276/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2011, č. j. 18 Co 128/2011-161, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen jako „soud odvolací“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. září 2010, č.j. 38 C 276/2006-133, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 18.745.967,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,5% od 17. 4. 2002 do zaplacení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě povolení vydaného Ministerstvem hospodářství – Českým telekomunikačním úřadem dne 7. 3. 1994, č.j. 2178/1994-611, vzniklo žalobkyni oprávnění k provozování teleinformační služby AUDIOTEX (jež bylo časově omezeno do 30. 6. 2001). K jejímu zajištění žalobkyně uzavřela dne 28. 6. 1996 s SPT Telecom, a.s., smlouvu o zavedení a poskytování audiotexové služby, podle níž měl SPT Telecom, a.s., evidovat i počty a délky hovorů realizované služby. Počínaje dubnem 1998 vznikl mezi účastnicemi smlouvy spor o správnost vykazovaných údajů o objemu telekomunikačního provozu, jež se stávaly podkladem pro vyúčtování mezi stranami smlouvy. Dopisem z 18. 12. 2000 se žalobkyně obrátila na Český telekomunikační úřad (dále jen „ČTÚ“) se žádostí o sdělení způsobu řešení tohoto sporu a dalším dopisem z 20. 2. 2001 vysvětlila, že její předchozí podání má být považováno za žádost o vyřešení sporu podle § 40 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích (dále jen „zákon č. 151/2000 Sb.“). O tomto jejím podnětu však ČTÚ v šestiměsíční lhůtě nerozhodl. Přitom již od dubna 1998 docházelo k podstatnému poklesu vykazovaného objemu telekomunikačního provozu audiotexové služby provozované žalobkyní až na 6 % výchozího stavu a za daného stavu pak žalobkyně provozování služby v březnu r. 1999 fakticky ukončila, dříve, než jí oprávnění k 30. 6. 2001 zaniklo. V posuzované věci se pak žalobkyně domáhá náhrady škody, ušlého zisku z provozování audiotexové služby za roky 1998 až 2001, o který – jak tvrdí – byla připravena nesprávným postupem ČTÚ, jenž zůstal při řešení jejího sporu s SPT Telecom, a.s., nečinný a nerozhodl o jejím podnětu ve lhůtě stanovené § 40 odst. 4 zákona č. 151/2000 Sb. Uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Uzavřel však, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu podle tohoto právního předpisu naplněny nejsou, jelikož není doloženo, že mezi žalobkyní tvrzeným nesprávným úředním postupem ČTÚ (odpovědnost dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) a vylíčenými skutečnostmi o vzniku majetkové újmy je vztah příčiny a následku. Připomněl, že příčinou vzniku škody mohou být jen ty okolnosti, jež předcházely vzniku následku. Poukázal na to, že v dané věci se žalobkyně domáhá náhrady ušlého zisku za roky 1998 až 2001, na jehož vznik nemohou mít vliv okolnosti provázející postup ČTÚ při vyřizování jejího podnětu v roce 2001, a to i s přihlédnutím k tomu, že nejpozději k 1. 7. 2001 žalobkyně dle časově omezeného povolení oprávnění k provozování audiotexových služeb pozbyla. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že soudy obou stupňů pochybily při řešení otázky příčinné souvislosti, jestliže posuzovaly vztah mezi postupem ČTÚ a újmou vzniklou v důsledku porušení smlouvy, kterou žalobkyně uzavřela s SPT Telecom, a.s.; náhrady této škody se však žalobkyně – dle svého současného tvrzení – v dané věci nedomáhá. Usiluje totiž o reparaci majetkové újmy, jež ji měla vzniknout tím, že se náhrady vůči SPT Telecom, a.s., nemůže domoci, neboť ČTÚ zůstal nečinný a nerozhodl o jejím podnětu k vyřešení sporu účastníků smlouvy, jak mu ukládá ustanovení § 40 zákona č. 151/2000 Sb. Současně má žalobkyně za to, že k závěru o vyloučení příčinné souvislosti mohly soudy dojít toliko při posouzení, zda její podnět ČTÚ byl důvodný či nikoliv a zda byl tudíž postup tohoto úřadu správný. Soudům nižších stupňů vytýká, že se těmito okolnostmi nezabývaly a nezkoumaly správnost postupu ČTÚ i z pohledu dalších právních předpisů, jako je např. vyhláška č. 111/1964 Sb., kterou se provádí zákon o telekomunikacích, nebo zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Rozsudek odvolacího soud je založen na závěru, že mezi žalobkyní zpochybňovaným postupem ČTÚ a okolnostmi, z nichž je dovozován vznik majetkové újmy, není příčinná souvislost a odpovědnost státu za škodu dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. tak není dána. Ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu za škodu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit (§ 2 zákona č. 82/1998 Sb.) a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. O odškodnitelnou majetkovou újmu se proto jedná tehdy, vznikla-li následkem nesprávného úředního postupu, tedy je-li nesprávný úřední postu