28 Cdo 3937/2014 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3937/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 7. 2015 Spisová značka:28 Cdo 3937/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3937.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Bezdůvodné obohacení Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 10 odst. 4 předpisu č. 403/1990Sb. § 451 odst. 2 obč. zák. § 157 odst. 2 o. s. ř. § 229 odst. 4 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 10. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3937/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) I. S., b) M. M., c) J. M., d) M. M., e) S. E., a f) M. Š., zastoupených JUDr. Petrou Olmrovou Nykodýmovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230, proti žalovaným 1. Technické správě komunikací hl.m. Prahy, IČ 638 34 197, se sídlem v Praze 1, Řásnovka 770/8, zastoupené Mgr. Danielou Mádlovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Záhřebská 50/148, 2. hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, a 3. Dopravnímu podniku hl.m. Prahy, akciové společnosti, IČ 000 05 886, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, o zaplacení 3.535.755,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 669/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2013, č. j. 53 Co 331/2011-388, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2013, č. j. 53 Co 331/2011-388, vyjma výroku I., jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. listopadu 2010, č. j. 26 C 669/2008-310, s výjimkou výroku I., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 15. 11. 2010, č. j. 26 C 669/2008-310, nepřipustil změnu žaloby navrženou žalobci v podání ze dne 5. 11. 2004 (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali po žalované 1. zaplacení částky 1.235.525,- Kč s příslušenstvím, po žalovaném 2. částky 1.810.400,- Kč s příslušenstvím a po žalované 3. částky 489.830,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.). Žalobci usilovali o vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jež, jak tvrdí, žalovaným vzniklo užíváním pozemků ve vlastnictví žalobců bez právního důvodu. Soud zjistil, že mezi žalobci (respektive jejich právními předchůdci) a Magistrátním úřadem hlavního města Prahy byla dne 16. 10. 1992 uzavřena dohoda podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 403/1990 Sb.“), kterou jim byly vydány předmětné pozemky, jež se nalézají v katastrálním území Žižkov. Jak ovšem vyplynulo z provedeného dokazování, nacházely se již v době sjednání zmíněné dohody na těchto pozemcích stavby tramvajové trati a křižovatky pozemních komunikací v takovém stádiu rozestavěnosti, že je bylo možno pokládat za samostatné věci ve smyslu občanskoprávním. Jelikož se podle § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. pozemek, na němž je umístěna stavba zřízená až po převzetí pozemku státem, nevydává, je dohodu o vydání řečených nemovitostí nutno pokládat za neplatnou. Soud rovněž vyloučil, že by tyto pozemky žalobci mohli vydržet, a to s ohledem na nedostatek dobré víry daný tím, že při zachování obvyklé obezřetnosti museli zjistit, že se na pozemcích nachází výše popsané stavby, a jejich vydání je tedy ve zjevném rozporu se zněním zákona č. 403/1990 Sb. Nejsou-li žalobci vlastníky pozemků údajně užívaných žalovanými, musela být žaloba zamítnuta jako nedůvodná. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2013, č. j. 53 Co 331/2011-388, odmítl odvolání žalobců směřující proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), ve výrocích II. a III. rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až V.). Odvolací soud nejprve k námitce žalobců konstatoval, že odůvodnění prvostupňového rozsudku je sice rozsáhlé, avšak splňuje všechny požadavky kladené na něj ustanovením § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti dohody o vydání věcí ze dne 16. 10. 1992 pro rozpor s § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. shledal městský soud zcela přiléhavým. Nebylo-li možno určit, jakou část předmětných pozemků stavby pokrývají, nemohla být dohoda o jejich vydání platně uzavřena vůbec. Korektní je také úsudek, dle něhož nebylo myslitelné vydržení sporných pozemků žalobci, kterým mělo být zřejmé, že pozemky nejsou způsobilé být předmětem restituce, a nemohly tudíž přejít do jejich vlastnictví. Odvolací soud proto rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 jako věcně správný potvrdil. Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jež pokládají za přípustné podle § 237 o. s. ř. Poukazují v první řadě na otázku procesního práva spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, které nesplňuje kritéria dle § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť je v něm obsažen pouhý soupis provedených důkazů, aniž by se z něj podávalo, které z těchto důkazů byly použity za základ výsledného rozhodnutí, a které naopak nikoli. Odvolací soud se přitom s námitkou, jíž žalobci na tuto vadu ve svém odvolání poukázali, nijak nevypořádal. Obvodní soud rovněž pochybil, když nepřipustil změnu žaloby, kterou žalobci navrhli již na samém počátku řízení, a pro jejíž nepřipuštění tedy nebyly dány podmínky. Dovolatelé dále poukazují na hmotněprávní otázku platnosti dohody o vydání pozemků, jakož i na problém vydržení vlastnického práva k nim. Podle žalobců nebylo možné, aby se, jak se zřejmě domnívají soudy nižších stupňů, namísto žádosti o vydání pozemků přímo domáhali zaplacení peněžité náhrady, neboť podle § 18 zákona č. 403/1990 Sb. za nemovitosti, o něž oprávněná osoba neprojeví zájem, náhrada nenáleží. Oprávněné osoby tak měly jedinou možnost, totiž vyzvat povinnou osobu k vydání věci, a teprve v případě, že by povinná osoba výzvě nevyhověla, mohly se brát o finanční náhradu. Bylo výlučně na uvážení povinné osoby, zda věc vydá, a pokud tak učinila, byla tím založena dobrá víra oprávněných osob. Dovolatelé ostatně stále mají za to, že jim pozemky byly vydány po právu, přičemž upozorňují na skutečnost, že jejich nároku bylo vyhověno žalovaným 2., který disponuje právním oddělením a vlastnické právo žalobců, vystupujících dlouhodobě jako majitelé pozemků, nikdy dříve nezpochybňoval. Vydání oněch nemovitostí nepředstavovalo ze strany hlavního města omyl, nýbrž uvážlivé rozhodnutí, které se opíralo o tehdejší výklad zákona č. 403/1990 Sb. Konečně dovolatelé podotýkají, že žalovaní jsou subjekty vybavenými vlastními právníky, náklady, jež jim vznikly v souvislosti se zastoupením advokáty, tudíž nelze pokládat za účelně vynaložené. Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. K dovolání žalobců se vyjádřila žalovaná 1., která se ztotožnila s úvahami nalézacího, respektive odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout, eventuálně zamítnout. Rovněž žalovaná 3. k dovolání žalobců podala vyjádření, v němž argumentačně podpořila závěr, že vydání pozemků žalobcům nebylo možné s ohledem na § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., odkazujíc v tomto směru zejména na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 41/2000, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1752/2002 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14. Poté, co se detailně zabývala též nemožností vydržení pozemků žalobci, jakož i dalšími aspekty sporu, navrhla Nejvyššímu soudu předmětné dovolání zamítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §