28 Cdo 4019/2008 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4019/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 10. 2008 Spisová značka:28 Cdo 4019/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4019.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4019/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele A. de R., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 28. 11. 2007, sp. zn. 62 Co 413/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 296/2004 (žalobce A. de R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. L., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k věcem a o jejich vydání), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobce, podané u soudu 22. 9. 204, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 14. 5. 2007, čj. 15 C 296/2004-232. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, kterou se domáhal především, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že „práva žalobce vůči žalovanému, vyplývající z článku VII, odškodňovací smlouvy z 2. 11. 1927, uzavřené mezi M. E. L. a Z. H. L., v souvislosti s 24 uměleckými předměty (uvedenými v žalobě žalobce) jsou platná a účinná vůči žalovaném“. Zamítnut byl žalobní návrh žalobce na uložení povinnosti žalovaného „vydat žalobci (ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb.) věci, které podle článku VII. odškodňovací smlouvy ze dne 2. 11. 1927 spadaly do definice tzv. R. sbírek či knihovny, uzavřené mezi žalovaným a příslušnými povinnými osobami ve smyslu § 14 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 11.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 28. 11. 2007, sp. zn. 62 Co 413/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 14. 5. 2007, čj. 15 C 296/2004-232, potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 19.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně dostačující dokazování a věc posoudil správně i po právní stránce. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupněm, že na určení, že práva žalobce vůči žalovanému, vyplývající z žalobcem uváděné odškodňovací smlouvy z 2. 11. 1927, jsou vůči žalobci platná a účinná, nemůže mít žalobce naléhavý právní zájem“ (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu), když tu lze žalovat na plnění z uvedené odškodňovací smlouvy. Žaloba o plnění by byla i v tom případě úspěšná, pokud by v tomto řízení bylo bezpečně prokázáno, že pro plnění z uvedené smlouvy nastaly podmínky (např. v případě, že by žalovaný v rozporu s uvedenou smlouvou nějaké věci, ve smlouvě uvedené, někomu prodával); jinak by se otázka platnosti původní smlouvy z 2. 11. 1927 a její aplikace na osoby žalovaného řešila jako otázka předběžná“. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně v tom, že „žalovaný nemá žádnou povinnost ze smlouvy či z právního předpisu vydat žalobci podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. jím uváděné předměty z tzv. roudnických sbírek a z knihovny“; ostatně žalobce sám uváděl, že požadované určení „potřebuje jen pro zjištění, zda mu vznikla nebo nevznikla práva z odškodňovací smlouvy z 2. 11. 1927“. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (včetně výroku o nákladech řízení). O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 11. 3. 2008 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno dne 9. 5. 2008 na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 5, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu zejména to, že si ve svém rozhodnutí nesprávně vyložil ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu „a že v jeho rozhodnutí došlo k porušení zásad o dokazování i zhodnocení důkazů“, jak jsou stanoveny v občanském soudním řádu. Podle názoru dovolatele šlo v daném případě o to, že by se tu bez rozhodnutí soudu o požadovaném určení stalo jeho právní postavení nejistým co do práv vyplývajících z článku VII odškodňovací smlouvy, uzavřené dne 2. 11. 1927 mezi právními předchůdci účastníků tohoto řízení – M. E. L. a Z. H. L., týkající se věcí dotčených za minulá desetiletí velkými změnami i ztrátami, takže je tu dán i důvod, aby bylo soudem rozhodnuto o požadovaném určení ze strany žalobce i pro tuto skutečnost. V již míněném článku VII. smlouvy z 2. 11. 1927 bylo na takovou situaci konkrétně pamatováno ujednáním, že „kdyby v budoucnosti došlo ke zhodnocení nebo ke zpeněžení R. sbírky a knihovny nebo k jejich odnětí, ať dobrovolnému či nucenému, z držby rodiny L. náleží výnos nebo cena jedné třetiny z nich Z. H. L., nebo kdyby již nežil, jeho dědicům“. Uvedená sbírka byla v letech 1948 – 1953 Dr. M. B. L. konfiskována a teprve v restitučních řízení po roce 1989 znovu vrácena. Žalovaný žalobci nepředložil a nadále odmítá předložit úplný seznam věcí vydaných v restitučním řízení. Je tedy pochopitelné, že se žalobce domáhá vydání určujícího výroku rozhodnutí soudu ohledně části majetku definovaného ve zmíněném článku VII. smlouvy z 2. 11. 1927. Žalobce je toho názoru, že má právo na to znát rozsah majetku, kterého se uvedená smlouva týká, třebaže práva z něj může realizovat v budoucnu za splnění ve smlouvě stanovených podmínek. Určení platnosti a účinnosti práv žalobce vůči žalovanému z tzv. odškodňovací smlouvy je tu vlastně ze strany žalovaného povinností a zdráhání se vyhovět požadavku žalobce na sdělení stavu sbírky je podle názoru dovolatele jednáním proti dobrým mravům. Z vyjádření učiněných v tomto soudním řízení je zřejmě, že žalovaný práva žalobce, vycházející z již zmíněného článku VII. smlouvy z 2. 11. 1927 popřel; „učinil tak s odvoláním se na tvrzení, že konfiskací sbírky uvedená smlouva zanikla, že měla osobnostní charakter a že tu šlo o právo spojená údajně jen s osobou účastníka smlouvy Z. H. L. a že tu žalovaný uplatňuje námitku promlčení práva žalobce“. Podle názoru dovolatele i soudy zamítnutý požadavek „na vydání v žalobě uvedených věcí podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb., spadajících do R. L. sbírky, jež byly vydány žalovanému v rámci zákona o mimosoudních rehabilitacích,“ je sám o sobě argumentem o nutnosti žalobce zjednat si jistotu ohledně této okolnosti a tedy o tom, co se vlastně v současné době v této sbírce nachází. Soudy obou stupňů se v daném případě omezily jen na obecné konstatování o tom, že žalobcem uplatněný žalobní návrh na určení právního vztahu a případný výrok soudu o tomto návrhu „nemůže zlepšit postavení žalobce, ani učinit toto právní postavení jistější“. Dovolatel je naopak toho názoru, že o naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) jde tehdy, když určovací výrok rozhodnutí soudu může i jen zlepšit právní postavení žalobce nebo jej učinit jistějším. V daném případě by po zjištění všech změn, k nimž došlo v R. sbírce, došlo k tomu, že by bylo „reaktivováno“ právní postavení žalobce. Právem se tedy žalobce domáhá určení právního vztahu, který je nyní nejistý, a tím se domáhá jistějšího právního postavení, což plně odpovídá ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu. Pro své žalobu zamítající výroky si soudy obou stupňů nezjednaly potřebné podklady, nepřihlížely ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a provedené důkazy „vynechaly jednoznačně ze svého hodnocení“. Ve vyjádření žalovaného k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že podle názoru žalovaného je dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, věcně správný, přičemž dovolá