28 Cdo 409/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 409/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 3. 2020 Spisová značka:28 Cdo 409/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.409.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Bezdůvodné obohacení Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. § 3 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 5. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 409/2020-534 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva kultury, se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 471/1, identifikační číslo osoby: 00023671, proti žalované H. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Tomášem Greplem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, o zaplacení částky 117.840,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 274/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. října 2019, č. j. 12 Co 289/2015-430, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2014, č. j. 16 C 274/2014-74, zamítl návrh žalované, aby soud spojil řízení k věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 455/2013 (výrok I.), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 117.840,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 26. 6. 2014 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2.000,- Kč splatných vždy ke každému 20. dni příslušného měsíce s tím, že první splátku je povinna zaplatit do 20. dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a s tím, že splátky je povinna platit až do úplného zaplacení dluhu pod ztrátou výhody splátek (výrok II.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), žalované uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Olomouci soudní poplatek ve výši 5.890,- Kč (výrok IV.) a státu nepřiznal vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pravomocným rozsudkem pro uznání vydaným Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 21. 4. 2011, č. j. 27 C 107/2010-16, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2012, č. j. 68 Co 343/2011-68, byla České republice – Ministerstvu kultury uložena povinnost zaplatit H. P. částku 90.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 27.840,- Kč, přičemž tyto částky byly (nynější) žalované dne 15. 1. 2013 zaplaceny. Poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. 30 Cdo 1038/2013-100, jenž je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, vzala H. P. žalobu zpět a řízení bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. 6. 2014, č. j. 27 C 107/2010-109, pravomocným dne 16. 7. 2014, zastaveno. Soud prvního stupně dovodil, že zrušením citovaných rozsudků soudů obou stupňů odpadl právní důvod poskytnutého plnění, a tudíž na majetkový prospěch žalované je nutno pohlížet jako na bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). Tvrzení žalované, že byla v dobré víře, že jí přiznaná částka po právu náleží, považoval za bezvýznamnou. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2019, č. j. 12 Co 289/2015-430, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. až V. potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 788,- Kč (výrok II.). Odvolací soud, jenž ve věci rozhodoval po kasaci svého předchozího rozsudku ze dne 29. 9. 2015, č. j. 12 Co 289/2015-168 (toliko v jeho výrocích I. a III.), rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 28 Cdo 5369/2016-349, poté, co částečně zopakoval a doplnil dokazování, vázán názorem vysloveným ve zmíněném kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, aproboval závěr soudu prvního stupně, že žalované vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, jehož právní režim je nutno posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Důvodnou neshledal námitku o rozporu žalobou uplatněného nároku s dobrou vírou žalované a s dobrými mravy. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (a současně blíže neodůvodněný návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu), následně doplněné o podání advokáta. Má za to, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), přípustné, neboť závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda platí, že požadavek na vydání bezdůvodného obohacení nemůže vyloučit dobrá víra „oprávněného účastníka“ a ani jeho rozpor s dobrými mravy, i v případě, pokud druhý účastník „základ bezdůvodného obohacení přímo zavinil“. Vyjadřuje přesvědčení, že právní posouzení věci odvolacím soudem odporuje zásadě „nemo turpitudinem suam allegare potest“ ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), jež se aplikuje prostřednictvím ustanovení § 3030 o. z., a současně dodává, že uvedená zásada dle jejího názoru byla odvoditelná i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Domnívá se, že stát jako žalobce se nemůže dovolávat svého vlastního protiprávního jednání, spočívajícího v nezákonném rozhodnutí. Rovněž brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, neboť nesouhlasí s přenesením poplatkové povinnosti podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 549/1991 Sb.“), jelikož žalovaná splňovala předpoklady pro úplné osvobození od soudních poplatků v řízení před oběma soudy nižšího stupně. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně vyjádřila nesouhlas s podaným dovoláním. Připomněla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3793/2015, jímž bylo ve skutkově obdobné věci týchž účastnic odmítnuto dovolání, v němž žalovaná uplatňovala téměř totožné argumenty jako v nynějším podání. Podotkla rovněž, že je nutno přihlédnout k uplatňování práv žalovanou šikanózním způsobem. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 2. 10. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné, jelikož žalovanou nastolená právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3793/2015, týkající se skutkově obdobné věci týchž účastnic), odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně. Nejvyšší soud musí v první řadě zopakovat své stanovisko (vyslovené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, jenž byl vydán jakožto v pořadí první rozhodnutí dovolacího s