28 Cdo 4092/2010 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4092/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 6. 2011 Spisová značka:28 Cdo 4092/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4092.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 60 předpisu č. 219/2000Sb. § 60a předpisu č. 219/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 7. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4092/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému Bytovému družstvu Švestková, družstvu, IČ 64053237, se sídlem v Ústí nad Labem, Švestková 2830/11, zastoupenému JUDr. Josefem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Špitálské náměstí 3, o zaplacení částky 96.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 C 316/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2010, č. j. 14 Co 389/2009-271, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2010, č. j. 14 Co 389/2009-271, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 96.750,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení, které odpovídá výši nájemného, jež by žalovaný musel platit, pokud by měl s žalobkyní uzavřenou platnou nájemní smlouvu ohledně pozemků v jejím vlastnictví, a to za období od 1. 1. 2002 do 30. 6. 2004. Poté, co bylo jeho původní vyhovující rozhodnutí ve věci pro nepřezkoumatelnost zrušeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 9. 2008, č. j. 10 Co 172/2007-84, uložil Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 3. 2009, č. j. 15 C 316/2004-120, žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 96.750,- Kč s přísl. (výrok I.), rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek (výrok III.). V době podání žaloby, tedy 19. 8. 2004, byla žalobkyně vlastnicí nemovitostí – pozemků p. č. 4949/405, 4949/406, 4949/407, 4949/408, 4949/409 a 4949/647 v k. ú. Ú. a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových příslušelo od 1. 1. 2003 s těmito nemovitostmi hospodařit. Na uvedených pozemcích stojí domy, jejichž vlastníkem je žalovaný. Dne 9. 1. 1997 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o výpůjčce ke všem citovaným pozemkům (tedy před nabytím účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů; žádost o uzavření smlouvy o výpůjčce byla datována dnem 7. 1. 1997, viz č. l. 19 spisu). Protože se žalobkyně s žalovaným nedohodla jinak, užívací vztah zanikl ke dni 1. 1. 2002 (vzhledem k ust. § 60 zákona č. 219/2000 Sb.) a od tohoto data do 30. 6. 2004 nebyl mezi účastníky upraven vztah k pozemkům, ačkoliv je žalobkyně chtěla bezúplatně převést do vlastnictví žalovaného. Ust. § 60a zákona č. 219/2000 Sb. žalobkyni ukládá převést bezúplatně do vlastnictví bytového družstva pozemek tvořící jeden funkční celek s bytovým domem ve vlastnictví tohoto družstva. Žalovaný však nechtěl část pozemků převést do svého vlastnictví, neboť ji podle svých tvrzení neužíval. Okresní soud se nezabýval tím, zda nakonec k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu došlo pod příslibem žalobkyně, že po žalovaném nebude vymáháno případné bezdůvodné obohacení, neboť takovým postupem by žalobkyně porušila svou povinnost, již jí ukládá ust. § 14 zákona č. 219/2000 Sb. Soud prvního stupně uzavřel, že chování žalovaného před podáním žaloby bylo účelové s úmyslem oddálit vyřešení věci. V důsledku jednání žalovaného tak došlo na jeho straně ke vzniku bezdůvodného obohacení, jelikož v období od 1. 1. 2002 do 30. 6. 2004 užíval pozemky žalobkyně bez právního důvodu. Pozemky v této době užíval celé (nikoli jen plochu zastavěnou bytovými domy), neboť z listin od správců sítí, které jsou na pozemcích uloženy, plyne, že jsou jimi vedeny sítě, k nimž jsou připojeny stavby žalovaného. Proto i části pozemků nezastavěné bytovými domy žalovaného tvoří funkční celek ve smyslu § 60a zákona č. 219/2000 Sb. Majetek žalovaného se nezmenšil, i když se zmenšit měl, neboť odmítal uzavření nájemní smlouvy a neplatil ani nájemné, což by se jinak za běžných okolností dělo. Bezdůvodné obohacení tak představuje nájemné, vypočtené podle výměrů ministerstva financí, platných v rozhodném období, když regulované nájemné z pozemků nesloužících k podnikání činilo 15,- Kč/m²/rok a celková výměra pozemků představovala 2.580 m². Na otázku, zda není výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, pak okresní soud odpověděl záporně, protože žalobkyně postupovala v souladu s ust. § 14 zákona č. 219/2000 Sb. a žalovaný se dostal do problémů sám svým jednáním, což je zřejmé z korespondence účastníků. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 4. 2010, č. j. 14 Co 389/2009-271, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I.), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný řádně požádal dne 30. 11. 2000 o převod pozemků do svého vlastnictví, ovšem pouze ve výměře 1270 m², šlo tedy jen o zastavěnou plochu. Následně však byl informován, že předmětem převodu mohou být pouze pozemky tak, jak jsou evidovány katastrálním úřadem, vykazovány snímkem pozemkové mapy a uvedeny ve smlouvě o výpůjčce. V obdobném duchu se nesla i následná korespondence mezi účastníky. Krajský soud konstatoval, že podstatu sporu tvoří výklad pojmu „pozemek tvořící jeden funkční celek s bytovým objektem“. S ohledem na posouzení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení nepovažoval odvolací soud za podstatné a významné vyřešení tohoto rozporu mezi účastníky jako otázky předběžné. Krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku pozastavil nad smyslem ust. § 60a zákona č. 219/2000 Sb. a rozvedl úvahu, podle níž uvedený zákon zcela postrádá ustanovení, které by vlastníku budov v této souvislosti ukládalo nějaké povinnosti k vypořádání právních vztahů k pozemku, a to proto, že se předpokládalo, že družstva se budou při řešení převodů chovat zodpovědně a poskytnou veškerou potřebnou součinnost. S ohledem na absenci právní povinnosti vlastníků budov pak zákon rovněž postrádá důsledky, které by z jejich nečinnosti plynuly. Povinnostmi byla naopak zatížena žalobkyně. Roční lhůta stanovená v § 60 zákona č. 219/2000 Sb. pro trvání výpůjčky předpokládala, že dojde k definitivnímu vypořádání, což bylo primárně povinností státu. Pokud nebyl daný bezúplatný převod dořešen, bylo povinností státu, byť byl důvod na straně vypůjčitele, situaci prošetřit, vyjasnit a dořešit. Jelikož žalobkyní byl žalovanému dne 3. 12. 2003 předložen závazný návrh smlouvy o bezúplatném převodu pozemků, vzhledem k dikci ust. § 60 odst. 1 a § 60a odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. by se za normálního běhu událostí žalovaný stal vlastníkem pozemků ve lhůtě 1 roku od účinnosti zákona. Odvolací soud svůj názor, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného nedošlo, podepřel rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 845/99, podle něhož není možno považovat za bezdůvodné obohacení jakýkoliv prospěch, jehož mohl teoreticky dosáhnout vlastník věcí, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Do dne 31. 12. 2001 bylo povinností Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bezplatně převést na bytové družstvo předmětné pozemky. Žalovaný převedení pozemků do svého vlastnictví neodmítal, naopak písemně o bezplatné vydání pozemků požádal. Skutečnost, že mezi účastníky do určité doby nedošlo ke shodě o rozsahu vydávaných pozemků, nemůže mít za následek vznik bezdůvodného obohacení žalovaného užíváním těchto pozemků po zániku smlouvy o výpůjčce, a sice proto, že za normálních okolností, tedy za splnění zákonem stanovených podmínek, by došlo k bezúplatnému převodu pozemků na žalovaného, tudíž za normálních okolností by žalobkyně nezískala žádný majetkový prospěch z užívání těchto pozemků a žalovaný by jako vlastník těchto pozemků neposkytoval žalobkyni žádné plnění za jejich užívání. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a jeho důvodnos