28 Cdo 4175/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4175/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 2. 2015 Spisová značka:28 Cdo 4175/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4175.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Obec Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 17 předpisu č. 131/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 4. 2015 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 23.4.2015III.ÚS 1208/15JUDr. Jan Filipodmítnuto20.8.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4175/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně A. T., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení částky 293.363,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 119 EC 136/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2013, č. j. 64 Co 129/2013-115, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 11. 2012, č. j. 119 EC 136/2011-86, a usnesením ze dne 2. 1. 2013, č. j. 119 EC 136/2011-91, uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil v záhlaví uvedenou částku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud přitakal žalobkyni, jež se uvedené částky domáhala z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného užíváním pozemku, jehož je žalobkyně podílovou spoluvlastnicí, v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 jako veřejnou zeleň. Soud zjistil, že žalobkyni byl rozhodnutím pozemkového úřadu vydán ideální podíl na pozemku p. č. 2014/278 v k. ú. Ch., jenž je užíván veřejností jako „Centrální park Jižní město“ (dále též jen „Centrální park“). Žalobkyně nedala souhlas s takovýmto užíváním a užívací vztahy mezi žalovaným a žalobkyní nebyly žádným způsobem upraveny, pročež žalobkyni vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného plněním bez právního důvodu dle § 451 obč. zák. Soud dále pokládal za vhodné připomenout, že v daném sporu je v souladu s § 7 o. s. ř. dána pravomoc civilních soudů, jakož i to, že není důvodu mít pochybnosti o vlastnickém právu žalobkyně, o němž bylo již dříve rozhodnuto pozemkovým úřadem, přičemž z tohoto rozhodnutí je třeba v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. nadále vycházet. Opodstatněnou není ani námitka stran nedostatku pasivní věcné legitimaci žalovaného, neboť ze zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, vyplývá, že městské části pouze spravují majetek žalovaného. Vlastní-li park na předmětném pozemku žalobkyně žalovaný, nikoliv městská část, nelze u něj uvažovat o nedostatku pasivní věcné legitimace. Bezdůvodné obohacení pak soud vyčíslil s přihlédnutím k výši spoluvlastnického podílu žalobkyně dle cenového předpisu, jelikož v rozhodném období byla cena nájemného za pozemky užívané k nekomerčním účelům regulovaná cenovým výměrem ministerstva financí č. 01/2010. Vzhledem k tomu, že takto stanovená částka odpovídala požadavku žalobkyně, bylo žalobě jako důvodné vyhověno. K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 8. 8. 2013, č. j. 64 Co 129/2013-115, změnil tak, že žalobu na zaplacení požadovaného peněžitého plnění zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, byť rozhodnutí soudu prvního stupně v převážné části přitakal, dospěl k odlišnému závěru stran určení subjektu, jenž se užíváním pozemku bezdůvodně obohacuje na úkor žalobkyně. V projednávané věci bylo nesporné a žalobkyní nezpochybňované, že předmětný pozemek svým charakterem a umístěním plní funkci veřejného prostranství - veřejné zeleně a slouží k relaxaci i dalšímu využití veřejností, přičemž jeho správu a údržbu vykonává městská část Praha 11. Odvolací soud připomněl názory vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1127/2009 i usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2496/11 a zdůraznil, že obhospodařuje-li pozemek užívaný jako veřejná zeleň městská část Praha 11, plní tento subjekt svou veřejnou funkci a zákonnou povinnost související s uspokojováním potřeb svých občanů. Osobou pasivně věcně legitimovanou by tedy měla být městská část Praha 11, a nikoliv žalovaný, aniž by bylo rozhodující, mezi jakými subjekty byly uzavřeny nájemní smlouvy na ostatní pozemky. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud projednávanou žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, jež spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce ve smyslu § 237 o. s. ř., a důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka odmítla tezi odvolacího soudu, dle níž z dokazování vyplynulo či bylo nesporným, že správu a údržbu předmětného pozemku vykonává městská část Praha 11. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že výstavbu Centrálního parku zajišťuje hlavní město Praha a že v rámci delimitace stavby Centrálního parku byla všechna práva a závazky z uzavřených nájemních smluv k parkem dotčených pozemků převzata žalovaným. Odvolací soud opomněl, že ostatní spoluvlastnice řešeného pozemku mají uzavřené nájemní smlouvy v souladu se zmiňovaným převzetím závazků právě se žalovaným. Využití pozemku jako veřejného prostranství a současně součásti budovaného Centrálního parku předurčuje pasivní věcnou legitimaci žalovaného, neboť z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že povinnou k vydání bezdůvodného obohacení nabytého užíváním pozemku jako veřejného prostranství je obec, jelikož především její občané takovýto pozemek užívají, je oprávněna vybírat poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství a prostřednictvím územního plánování může též ovlivnit, zda ten který pozemek bude i nadále splňovat zákonné znaky veřejného prostranství. Dle dovolatelky tak neobstojí názor odvolacího soudu, dle nějž by povinnost vydat bezdůvodné obohacení měla stíhat městkou část Praha 11 kvůli neprokázané a domnělé správě a údržbě pozemku tímto subjektem. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelka završila návrhem, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a žalobě vyhověl, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření zpochybnil vznik bezdůvodného obohacení užíváním daného pozemku, současně vyslovil názor, že při akceptaci závěru o vzniku bezdůvodného obohacení je správné posouzení odvolacího soudu vylučující jeho pasivní věcnou legitimaci, a navrhl odmítnutí dovolání. Dovolatelka se následně opětovně vyjádřila a poukázala na obsah smluvních ujednání mezi žalovaným a městskou částí Praha 11 týkajících se péče o pozemek a převzetí smluvních závazků z nájemní smlouvy se spoluvlastnicemi předmětného pozemku a dokládajících, že na žalovaného by mělo být pohlíženo jako na pasivně věcně legitimovaného. Žalovaný pak taktéž zaslal další podání, v němž opětovně zpochybnil nárok žalobkyně a navrhl odmítnutí dovolání. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Argumentace dovolatelky ovšem neumožňuje na podané dovolání pohlížet jako na přípustné a důvodné ve smyslu citovaných ustanovení. Rozhodnutí odvolacího soudu přiléhavě reflektuje ju