28 Cdo 4192/2017 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4192/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 1. 2018 Spisová značka:28 Cdo 4192/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4192.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Rehabilitace (soudní i mimosoudní) Zmírnění křivd (restituce) Stavba Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 5 odst. 1, 2 předpisu č. 87/1991Sb. § 37 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:23. 3. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4192/2017-553U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) A. M., D., a b) Y. H., J., zastoupených JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Karlov 2392/6, proti žalovaným: 1) statutární město Prostějov, IČO 00288659, se sídlem Magistrátu města Prostějova v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 130/14, a 2) J. S., P., zastoupený JUDr. Taťánou Hyndrichovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Sušilova 1609/8, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 216/95, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2015, č. j. 17 Co 465/2013-408, takto: I. Dovolání se odmítá. II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, každému rovným dílem, na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.203 Kč k rukám JUDr. Martiny Hrbatové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : První žalovaný napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. března 2013, č. j. 8 C 216/95-354, ve výrocích I., IV. a VI., kterými byl první žalovaný zavázán uzavřít se žalobci dohodu, na jejímž základě vydá každému z nich jednu ideální osminu domu postaveného na pozemku, a pozemků, vše v obci a katastrálním území P., a současně mu bylo uloženo zaplatit soudní poplatek 1.000,- Kč a nahradit žalobcům náklady řízení 18.256,48 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), bylo odmítnuto odvolání druhého žalovaného směřující vůči výrokům I. a X. rozsudku prvostupňového soudu (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a bylo určeno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu) a že první žalovaný je povinen nahradit náklady vynaložené za odvolacího řízení státem (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu). Žalobci ve svém vyjádření navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl. Druhý žalovaný svým vyjádřením podpořil podané dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezené, otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejich jinému právnímu posouzení. Byť dovolatel explicitně předestírá toliko obecně formulovanou otázku, zda odvolací soud určil správně aplikovanou právní normu, lze z obsahu dovolání dovodit, že splnění předpokladů jeho přípustnosti dle ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že se odvolací soud při posuzování včasnosti a náležitostí výzvy k vydání předmětných spoluvlastnických podílů na nemovitostech ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen – „zákon č. 87/1991 Sb.“), odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu představované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 607/96 a sp. zn. 2 Cdon 1368/97. Ve vztahu k lhůtě pro podání uvedené výzvy dle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. byl přitom rozhodovací praxí dovolacího soudu již formulován a odůvodněn závěr, dle kterého poté, co nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, publikovaným pod č. 164/1994 Sb., byla podmínka trvalého pobytu oprávněné osoby na území České republiky s účinností od 1. 11. 1994 zrušena, mohla oprávněná osoba naplňující podmínku státního občanství České republiky, jež však neměla evidován trvalý pobyt na jejím území, svůj restituční nárok uplatnit ve lhůtě šesti měsíců, jež počala běžet účinností uvedeného nálezu a skončila (v situaci, kdy na 1. 5. 1995 připadl státní svátek - § 122 odst. 3 obč. zák.) právě dnem 2. 5. 1995 (srov. k tomu kupř. i dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1368/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1479/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. seš. 11, roč. 1999, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 165/97). Jestliže tedy právní předchůdkyně žalobců, jež ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (1. 4. 1991) splňovala podmínku státního občanství, neměla však evidován trvalý pobyt na území našeho státu, vyzvala právního předchůdce prvního žalovaného (Bytový podnik města Prostějov, s. p., jenž k 17. 8. 1998 zanikl s právním nástupnictvím prvního žalovaného) k vydání předmětných nemovitostí dne 29. 11. 1994, odpovídají závěry odvolacího soudu o včasnosti uplatněné výzvy nepochybně ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu (na níž není důvodu čehokoliv měnit) a neodchylují se ani od závěrů formulovaných dovolatelem poukazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1368/97. Dovolatelem označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 607/96, se pak otázkou včasnosti výzvy zabývá za situace, kdy výzva, coby hmotněprávní úkon, byla vtělena do žaloby, jež poměrům projednávané věci, v níž byla výzva podána před zahájením soudního řízení, neodpovídá. V souvislosti s hodnocením, zda výzva oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je se zřetelem k obsahovým náležitostem dostatečně určitá (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013), pak dovolací soud (viz např. rozsudek ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2228/2003) v souladu s judikaturou Ústavního soudu zdůrazňuje, že právní úkony restituentů je třeba posuzovat s vyšší mírou tolerance, než je v občanskoprávních vztazích obvyklé, a to i v případě, kdy výzva byla sepsána osobou s právnickým vzděláním (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 6/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 37). Opakovaně je přitom upozorňováno, že do restitučního procesu vstoupily tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost k uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Jejich neznalosti či pochybení by tak nemělo být využíváno proti cílům restitucí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 6/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, ročník 1995 – I. díl, pod č. 37). Dovolací soud současně uzavírá, že zákon č. 87/1991 Sb. stanoví jako náležitosti výzvy podle ustanovení § 5 odst. 1 tohoto zákona jen její adresnost, písemnou formu a povinnost doložit doklady vyplývající z ustanovení § 6 téhož zákona (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 194/93, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3872/2013). Obsahové náležitosti určitého právního úkonu (§ 34 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013) přitom výzva ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. naplňuje tehdy, je-li z ní patrno, že jde o výzvu dle zákona č. 87/1991 Sb. obsahující označení osoby oprávněné a povinné a vymezení majetku, jehož vydání je uplatňováno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. IV. ÚS 508/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 13, č. 49). Důkazem určitosti výzvy a její správné interpretace je současně i adekvátní reakce adresáta (s