28 Cdo 4198/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4198/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 10. 2007 Spisová značka:28 Cdo 4198/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.4198.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4198/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele Správy nemovitostí města B., státního podniku v likvidaci,  zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 3. 4. 2007, sp. zn. 21 Co 440/2006, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 49/92 (žalobců: 1. J. K., a 2. R. K., zastoupených advokátem,  proti žalované Správě nemovitostí města B., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému  advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě podané v této právní věci u soudu 31. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 28. 6. 2006, čj. 41 C 49/92-218. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému státnímu podniku (v likvidaci) uloženo uzavřít se žalobci J. K. a R. K. dohodu o vydání domu čp. 674 v B., K. ulice, s pozemkem parc. č. 1121 (zastavěnou plochou o výměře 284 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 231 pro katastrální území B. Žalovanému státnímu podniku bylo uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 5.700,- Kč do 3 dnů od právní moci  rozsudku. Žalovanému bylo také uloženo zaplatit Městskému soudu v Brně soudní poplatek částkou 1.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalované Správy nemovitostí města B. bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 3. 4. 2007, sp. zn. 21 Co 440/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v upraveném znění týkajícím se vydání domu čp. 674 v B., K. ulici, a pozemku parc. č. 1121 (zastavěné plochy a nádvoří, o výměře 284 m2), v katastrálním území V. (obec B.) žalobkyni J. K. a žalobci R. K. do podílového spoluvlastnictví každému jednou polovinou. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení byl dovolacím soudem změněn tak, že žalované Správě nemovitostí města B. bylo uloženo zaplatit žalobcům (společně a nerozdílně ) 7.740,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku o úhradě soudního poplatku byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalované Správě nemovitostí města B. bylo uloženo zaplatit žalobcům (společně a nerozdílně) na úhradu nákladů odvolacího řízení 11.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného státního podniku (v likvidaci) nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud ohledně žalobců uváděl, že se stali po smrti původní žalobkyně S. V. (na kterou nárok na vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, přešel po smrti jejího manžela F. K.) oprávněnými osobami žalobci J. K. a R. K., jako dědici původní žalobkyně. Ohledně žalovaného státního podniku (v likvidaci) Správy nemovitostí města B.odvolací soud uváděl, že je od 19. 4. 1993 právním nástupcem původně žalovaného Podniku bytového hospodářství B. II, který sporné nemovitosti držel k 1. 4. 1991 (ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 sb.). Pokud šlo o nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, uváděl odvolací soud, že od roku 1943 patřily F. K., který zemřel 2. 2. 1985; původní žalobkyně S. V. byla jeho manželkou od roku 1934; zemřela v průběhu tohoto řízení. Výzva k vydání nemovitostí byla ze strany S. V. podána 3. 9. 1991 s doplněním z 19. 3. 1992. Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že po skutkové stránce bylo v řízení před soudy obou stupňů zjištěno, že původní vlastník nemovitostí, uvedených v žalobě žalobců, F. K. byl společníkem S. továrne v B. pod B., na S., která byla znárodněna vyhláškou ministra průmyslu č. 862/1949 Úředního listu II., a to dnem 1. 12. 1948. Na účtu uvedené továrny byla účelově určená částka, která měla být použita na úhradu úvěru, poskytnutého právnímu předchůdci žalobců, avšak i tato částka byla z dispozice F. K. odňata v souvislosti se znárodněním podniku M. T. Národní podnik S. Ž. provedl ve prospěch Fondu znárodněného hospodářství odvod částky 1.945.340 Kč jako součást celkem odvedené částky 5.572.512,- Kč. Ministerstvo lehkého průmyslu dne 13. 1. 1953 nevyhovělo žádosti F. K., aby dalo souhlas Fondu znárodněného hospodářství k úhradě úvěrů u M. b., které si společníci S. továrne v B. opatřili jako směnečnou půjčku, nebo aby tento úvěr uhradil národní podnik M. T. Nesouhlas byl odůvodněn tím, že se jednalo o směnečnou půjčku společníkům a skutečnost, že prostředky měly být vloženy do podniku, je významnou pro výši náhrady za znárodněný majetek, která však poskytnuta nebyla. Částka určená na úhradu úvěru takto zůstala trvale Fondu znárodněného hospodářství a bankovní ústav svou pohledávku uspokojil až z výtěžku držby nemovitostí. Tyto nemovitosti zapsané ve vložce č. 1072 pozemkové knihy pro katastrální území V., byly státu vydražený respektive soud udělil příklep Čs. státu dne 20. 3. 1964 v rámci řízení o dražbě k vymožení úhrady pohledávky České spořitelny, respektive jejího zůstatku z úvěrů zemřelého F. K. v původní výši k 1. 8. 1939 210.000,- Kč, k 13. 1. 1947 ve výši 248.000,- Kč (půjčka na majetkové dávky), k 3. 4. 1947 ve výši 1.500.000,- Kč, k 6. 6. 1947 ve výši 50.000,- Kč a k 6. 6. 1947 ve výši 350.000,- Kč. Bylo také zjištěno, že úvěr z 3. 4. 1947 v původní výši 1.500.000,- Kč byl skutečně vložen do S. továrni v B. pod B. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že přestože národní podnik, do kterého byla znárodněná S. továreň v B. včleněna, měly v účetnictví finanční prostředky na úhradu uvedených úvěrů, byly tu tyto prostředky odvedeny Fondu znárodněného hospodářství. Po znárodnění uvedené továrny následné národní podniky neuhradily závazky peněžnímu ústavu. Závazky S. továrne v B. pod B. ve vztahu ke společníkům (srov. § 7 až § 11 dekteru č. 100/1945 Sb. a § 6 zákona č. 114/1948 Sb.) nebyly uhrazeny ani v rámci náhrady za znárodněnou továrnu. Bankovní ústav – Česká spořitelna tak svou pohledávku z úvěrů, včetně pohledávky z úvěru z 3. 4. 1947 v původní výši 1.500.000,- Kč uspokojila až v rámci řízení o soudní dražbě, v čemž lze spatřovat postižení vlastníka nemovitostí v důsledku protiprávního postupu (minimálně pro rozpor tehdy se společenskými pravidly ve smyslu § 31 tehdejšího znění občanského zákoníku), a to podle názoru odvolacího soudu „v důsledku příslušnosti k určité majetkové skupině či vrstvě (§ 6 odst. 2, § 2 odst. 1 písm. c/ odst. 2 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb.)“. Odvolací soud byl i toho názoru, že nelze přisvědčit odvolávající se Správě nemovitostí města B. v tom, že pokud by bylo možné uplatňovat v souvislosti se znárodněním bez náhrady nárok podle § 47 zákona č. 92/1991 Sb., je tím vyloučeno uplatnění nároku na vydání nemovitostí, které v rozhodném období přešly na stát protiprávním postupem, který byl důsledkem politické perzekuce osoby původního vlastníka nemovitostí (o něž jde v tomto řízení), jako příslušníka k určité majetkové skupině či vrstvě. Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, ale ve znění, která více vycházelo ze skutečnosti, že žalobci jsou právními nástupci osoby oprávněné a žalovaný státní podnik je právním nástupcem původní povinné osoby a že žalobci se domáhali vydání dvou nemovitostí (domu i pozemku). Ohledně výroku o nákladech řízení došlo v rozhodnutí odvolacího soudu k dílčí změně podle § 220 odst. 1 občanského soudního řádu se zřetelem k ustanovením vyhlášky č. 484/2000 Sb. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 277/2000 Sb. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaný státní podnik v řízení zastupoval, dne 24. 5. 2007 a dovolání ze strany žalovaného bylo dne 16. 7. 2007 předáno na poště k doručení Městskému soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolávající se státní podnik (v likvidaci) navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soud