28 Cdo 4279/2011 – Nejvyšší soud

28 Cdo 4279/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Mgr. Z. K., zastoupeného Mgr. Vladanem Valou, advokátem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: JUDr. P. H., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 1472/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2011, č. j. 44 Co 109/2010-239, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 9. 2009, č. j. 5 C 1472/2003-208, a to tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozhodnutí částku 50.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 4. 2003 do zaplacení (bod a/) a dále byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 19.862.738,- Kč s příslušenstvím (bod b/). Odvolacím soudem bylo rozhodnuto též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody ve výši 19.912.738,- Kč s příslušenstvím, způsobené nesprávným úředním postupem notáře JUDr. Pavla Hungra při sepisu notářského zápisu o uznání dluhu se svolením k přímé vykonatelnosti ze dne 20. 12. 2000 (podle dohody mezi žalobcem a jeho dlužníkem Ing. M. K.); notářský zápis neobsahoval určení doby, do které měl být závazek splněn. Obvodní soud pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 25 E 1112/2000 posléze usnesením ze dne 30. 3. 2001 zastavil výkon rozhodnutí, nařízený na základě uvedeného notářského zápisu (k návrhu žalobce ze dne 21. 12. 2000), z důvodu, že se nejedná o vykonatelný titul ve smyslu § 274 písm. e) o. s. ř. Žalobce z této skutečnosti dovozuje svůj škodní nárok, sestávající z předmětné pohledávky vůči povinné (16.039.085,- Kč), nákladů marně vedeného výkonu rozhodnutí (50.000,- Kč), uhrazené platby za sepis notářského zápisu (25.000,- Kč) a ušlého zisku (zbytek do celkové částky 19.912.738,- Kč). Soud prvního stupně shledal základ žalobního nároku opodstatněným. Odvolací soud přiznal žalobci k náhradě škody pouze náklady neúspěšně vedeného vykonávacího řízení ve výši 50.000,- Kč (výrok I. bod a/), jinak se však s právním posouzením věci ze strany první instance neztotožnil a žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl (výrok I. bod b/). Dospěl k závěru, že vzhledem k podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 27. 3. 2001 Ing. G., jehož pohledávka byla zajištěna podle ustanovení § 47 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jako „tr. ř.“), není dána příčinná souvislost mezi pochybením notáře a vznikem tvrzené majetkové újmy. Návrh na výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu byl jmenovaným podán a usnesení o jeho nařízení doručeno bance – podle zjištění odvolacího soudu – v době trvání tohoto zajištění, jež bylo pravomocně zrušeno dne 22. 5. 2001. Po dobu zajištění bylo dáno určité „moratorium“ na postup peněžního ústavu při provádění výkonu rozhodnutí podle § 307 odst. 1 o. s. ř. Soud druhého stupně interpretoval důsledky ustanovení § 47 tr. ř. ve vztahu k občanskoprávnímu řízení o výkon rozhodnutí tak, že pokud poškozený v trestním řízení učinil návrh na nařízení výkonu rozhodnutí v době trvání zajištění, tento byl – před zrušením zajištění – byť nepravomocně nařízen a usnesení doručeno bance, předstihl by tento poškozený při stanovení pořadí pohledávek (§ 309 odst. 2 o. s. ř.) i toho, kdo návrh na výkon rozhodnutí podal dříve (tj. také žalobce). Odvolací instance závěrem uzavřela, že ani v případě bezvadnosti notářského zápisu by nárok žalobce výkonem rozhodnutí nebyl uspokojen, neboť pohledávka Ing. G. ve výši 20.845.000,- Kč s příslušenstvím by s ohledem na její zajištění ve smyslu § 47 tr. ř. měla přednostní charakter (k datu 6. 11. 2000 byly na bankovním účtu povinné peněžní prostředky ve výši 17.447.703,13 Kč). V posuzované věci tedy došlo k tzv. přetržce příčinné souvislosti, jejíž naplnění je jinak nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu. II. Proti rozsudku odvolacího soudu (do výroku I. bodu b/ a výroku II.) podal žalobce dovolání. Namítal, že zajištění nároku podle ustanovení § 47 tr. ř. neposkytuje osobě poškozené v trestním řízení výhodnější postavení (pořadí) při uspokojování pohledávek ve výkonu rozhodnutí ve vztahu k jiným věřitelům povinného. Tvrdil rovněž, že doručenka, z níž odvolací instance dovodila ve věci pohledávky Ing. G. doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí peněžnímu ústavu ke dni 4. 5. 2001, není listinou tuto skutečnost prokazující. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto. Na podané dovolání reagoval také vedlejší účastník na straně žalované. Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce opíral přípustnost dovolání o diformitu rozsudků nižších instancí a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, a taktéž podle § 241a odst. 3 o. s. ř., protože podle názoru dovolatele vychází napadené rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolání je přípustné. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – což dopadá také na posuzovaný případ. III. Dovolání však není důvodné. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že pochybení notáře při sepisu notářského zápisu je možno charakterizovat jako nesprávný úřední postup podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Vada notářského zápisu jím způsobená (neuvedení doby plnění závazku) měla za následek absenci materiálně vykonatelného titulu ve smyslu § 274 písm. e) o. s. ř. a tím i zastavení řízení o výkon rozhodnutí, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 E 1112/2000. Závěr, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti musí, má-li jít o způsobilý titul pro výkon rozhodnutí, obsahovat též dobu splnění dluhu, se podává z ustálené judikatury (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2020/98, R 4/2000). Předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu je ovšem také příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá (zde nesprávný úřední postup), a vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. V posuzované věci je patrno, že ačkoli notář zatížil notářský zápis vadou a toto jeho pochybení vedlo k zastavení výkonu rozhodnutí ve věci návrhu žalobce ze dne 21. 12. 2000, k vymožení žalobcovy pohledávky by ve vykonávacím řízení přesto nedošlo. S ohledem na skutečnost, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu byl podán prokazatelně (viz skutková zjištění nižších instancí) také osobou poškozenou v trestním řízení (Ing. G.), jejíž nárok byl zajištěn z titulu ustanovení § 47 tr. ř., došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi původním nesprávným úředním postupem notáře a tvrzenou majetkovou újmou. Podle ustanovení § 47 odst. 1 trestního řádu platí, že je-li důvodná obava, že uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem bude mařeno nebo ztěžováno, lze nárok až do pravděpodobné výše škody zajistit na majetku obviněného. V ustanovení § 48 odst. 1 tr. ř. se pak uvádí, že zajištění se zruší, a) pomine-li důvod, pro který bylo nařízeno, b) bylo-li trestní stíhání pravomocně zastaveno nebo skončilo-li pravomocným zprošťujícím rozsudkem, nebo c) uplynuly-li dva měsíce ode