28 Cdo 4333/2008 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4333/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 9. 2009 Spisová značka:28 Cdo 4333/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4333.2008.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4333/2008 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce V.O.D. J., proti žalované V. R., zastoupené advokátkou, o zaplacení 392.030,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 6/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2008, č. j. 11 Co 514/2007 – 219, takto: Rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2008, č. j. 11 Co 514/2007 – 219, a Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 7. 2007, č. j. 16 C 6/2005 – 193, vyjma výroku II. se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně, a to v napadených výrocích I, III, IV a V, v nichž soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 392.030,- Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III), tak jako i o povinnosti náhrady nákladů řízení účastníků vůči státu (výroky IV a V). Žalobce se původně domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 720.290,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 1 C 104/2001, byla zamítnuta jeho žaloba na určení vlastnického práva k budově č. p. 25 – objekt bydlení na st. p. č. 27 a pozemku st. p. č. 27 v k. ú. B., obec P., v důsledku čehož musel uvedené nemovitosti na základě žádosti žalované ze dne 25. 3. 2002 vyklidit. Jeho právní předchůdce přitom provedl v předmětném domě v souladu se stavebními předpisy řadu úprav, které nemovitost značně zhodnotily. Žalobce se tedy domáhal zaplacení výše uvedené částky jako náhrady za toto zhodnocení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně v dané věci provedl nezbytné důkazy, prostřednictvím nichž zjistil skutkový stav v souladu s § 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud se ztotožnil i s právním hodnocením skutkového stavu věci. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplynulo, že žalobce a jeho právní předchůdce (JZD Vítězný únor Z.) užívali asi od roku 1966 dotčené nemovitosti, jejichž vlastnicí se dle rozhodnutí soudu v dědickém řízení stala žalovaná. K uplatnění nároku na náhradu za zhodnocení nemovitostí přistoupil žalobce poté, co byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti žalované na určení, že je vlastníkem těchto nemovitostí. V souvislosti s předáním a převzetím nemovitostí dne 15. 11. 2002 byl žalobcem uplatněn nárok na náhradu za zhodnocení těchto nemovitostí v částce 300.000,- Kč. Tento nárok byl odůvodněn technickým zhodnocením nemovitostí dle stavebního povolení a schválené projektové dokumentace na rekonstrukci obytného domu č. p. 25 v B. odborem výstavby a ÚP bývalého ONV v P. pod č. j. Výst/1754/76 ze dne 20. 4. 1976. K uspokojení uplatněného nároku žalovanou mimosoudní cestou nedošlo. Odvolací soud uvedl, že v souzeném sporu žalobce proti žalované uplatnil nárok na náhradu za zhodnocení nemovitostí ve smyslu § 27 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Předmětem sporu je potom vyřešení otázky výše zhodnocení nemovitostí. Tuto otázku soud prvního stupně správně zjišťoval na základě znaleckého posudku. Revizním znaleckým posudkem Ing. K. B. bylo zhodnocení nemovitosti stanoveno částkou 392.030,- Kč. Tato částka se sice neshoduje s původním vyjádřením k výši zhodnocení podaným příslušným stavebním úřadem, z něhož žalobce vycházel při svém návrhu na mimosoudní řešení (ve výši 300.000,- Kč), nicméně přesvědčivě potvrzuje, že tento návrh nešel nad rámec objektivně zjištěných skutečností. Na druhé straně revizní znalecký posudek prokázal neodůvodněnost námitek žalované. Její stanovisko vycházející z toho, že k rekonstrukci objektu č. p. 25 v B. došlo v roce 1976 až poté, co byla nemovitost zdevastována, a že náklady na její uvedení do původního stavu by byly vyšší než náklady vložené do rekonstrukce, nemohou ovlivnit řešení tohoto sporu. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání s tím, že odvolací soud vyřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, neboť nesprávným způsobem aplikoval § 27 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Výše náhrady podle tohoto ustanovení by měla být stanovena jako rozdíl mezi cenou nemovitosti v době, kdy byla oprávněné osobě vydána, a cenou nemovitosti v době, kdy došlo k jejímu přechodu na stát. Soud prvního stupně však uložil znalci Ing. K. B., aby stanovil cenu zhodnocení nemovitostí, jichž se soudní spor týká, jako rozdíl mezi cenami k 15. 11. 2002 a k 30. 6. 1974. K předání nemovitosti skutečně došlo dne 15. 11. 2002, avšak není jasné, proč soud nechal nemovitost ocenit k datu 30. 6. 1974, neboť k tomuto datu k přechodu nemovitosti na stát nedošlo. Rodiče žalované uzavřeli s manžely Š. trhovou smlouvu dne 22. 5. 1950 a manželé Š. předali nemovitosti družstvu k 16. 11. 1966. Ke dni 30. 6. 1974 již dotčené družstvo osm let užívalo tyto nemovitosti, mohlo dojít ke znehodnocení jejich stavu, a tím i k poklesu jejich hodnoty. Taktéž aplikace § 27 zákona č. 229/1991 Sb. na uplatněný nárok žalobce je nepřípadná. Zákon č. 229/1991 Sb. upravuje nároky fyzických osob, jejichž nemovitosti, patřící k zemědělským usedlostem, přešly na stát nebo jinou právnickou osobu způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 citovaného zákona. Předmětný dům se souvisejícími nemovitostmi však na stát ani jinou právnickou osobu nepřešel – v průběhu doby nikdy nedošlo ke změně vlastnických vztahů. Žalovaná se stala vlastnicí tím, že je zdědila po matce. Tento závěr vyplývá i z rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 14. 12. 2001, č. j. 1 C 104/2001 – 112. Z tohoto důvodu má žalovaná za to, že citovaný zákon nelze na daný případ aplikovat, a navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím                                           § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě  § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud dospěl v daném případě k závěru, že dovolání přípustné je, neboť otázka předestřená dovolatelkou nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena a právní posouzení věci soudy nižších stupňů považuje dovolací soud na základě dosavadních výsledků řízení za rozporné s hmotným právem. Otázka zásadního právního významu spočívá v posouzení správnosti aplikace § 27 zákona č. 229/1991 Sb. na souzený spor a s tím související problematice stanovení výše zhodnocení nemovitostí. Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka však žádné vady řízení nenamítala a ze spisu se nepodávají, pročež se dovolací soud zabýval věcným řešením předmětného sporu. Právní posouzení věci není správné, pokud s