28 Cdo 4703/2007 – Nejvyšší soud

28 Cdo 4703/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Praha 10, Kodaňská 1441/46, územní pracoviště Ústí nad Labem, 400 01 Ústí nad Labem, Mírové náměstí č. 36, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 27. 12. 2006, sp. zn. 12 Co 244/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 115/2002 (žalobkyně J. J., zastoupené JUDr. Jaroslavem Vrchlavským, advokátem, 301 00 Plzeň, Pražská 5, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o náhradu /487.288,- Kč/ za znehodnocení nemovitosti, za účasti vedlejšího účastníka řízení /na straně žalované/ Pozemkového fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobkyně, podané u soudu 1. 2. 2002, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Lounech z 23. 2. 2004, čj. 9 C 115/2002-143. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových zaplatit žalobkyni 427.288,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 23. 7. 2001 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované a vedlejšímu účastníku řízení Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradu nákladů řízení 45.147,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvoláních žalované a vedlejšího účastníka řízení proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 27. 12. 2006, sp. zn. 12 Co 244/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Lounech z 23. 2. 2004, čj. 9 C 115/2002-143, potvrzen. Žalované a vedlejšímu účastníku řízení bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 49.047,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, ale neshledal tato odvolání důvodnými. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně provedl náležité a úplné dokazování a vyvodil z nich správné skutkové závěry. Podle názoru odvolacího soudu nepochybil soud prvního stupně ani při právním posouzení věci a proto byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím osudem shledán správným. Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci jde o náhradu za znehodnocení (§ 14 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.) budovy mlýna čp. 33 na pozemku parc. č. 49 (o výměře 1505 m2) v katastrálním území B. u L., zapsaných na listu vlastnictví č. 355 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu v Lounech. Tyto nemovitosti byly žalobkyni vydány na základě rozhodnutí Okresního úřadu – pozemkového úřadu v Lounech z 12. 9. 2000, čj. 549/2000-R/430/91/Ver. Ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. byly tyto nemovitosti ve vlastnictví státu a byly ve správě Okresního národního výboru v Lounech, když před tím zaniklo Myslivecké sdružení Černčice (jemuž byly nemovitosti předány hospodářskou smlouvou z 22. 8. 1970 do bezplatného trvalého užívání) a v řízení nebylo prokázáno, že by právním nástupcem zaniklého sdružení byl některý další myslivecký spolek či sdružení. Odvolací soud poukazoval dále na to, že v již uvedeném rozhodnutí Pozemkového úřadu v Lounech z 12. 9. 2000, čj. 549/2000-R/430/91/Ver. (které nabylo právní moci 17. 10. 2000) vycházel pozemkový úřad z toho, že povinnou osobou podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. byla Česká republika – Okresní úřad Louny; odvolací soud tu byl toho názoru, že citované rozhodnutí je pro soud i v této projednávané právní věci závazné podle ustanovení § 135 odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu. Odvolací soud tedy (shodně se soudem prvního stupně) dovozoval, že po zániku Okresního úřadu v Lounech je třeba za povinnou osobu považovat stát – Českou republiku, kterou stíhá povinnost i k uspokojení nároku žalobkyně na poskytnutí náhrady za znehodnocenou nemovitost. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl toho názoru, že tu nic nebrání uvážit v daném případě možnost finanční náhrady uložené rozhodnutím soudu co do prokázaného znehodnocení žalobkyni již vydané nemovitosti. V otázce včasnosti uplatněného nároku žalobkyně na náhradu za znehodnocení nemovitosti byl odvolací soud toho názoru, že nárok na náhradu za znehodnocení nemovitosti podle ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. je nárokem, jehož uplatnění závisí na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu o vydání nemovitosti, protože tuto náhradu nelze přiznat osobě, která dosud nenabyla vlastnické právo k vydávané nemovitosti. Lhůta k uplatnění nároku podle ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. běží tedy ode dne právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, popřípadě soudu o vydání nemovitosti. Neshledal proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně nesprávným a potvrdil jej podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení § 224 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových dne 10. 8. 2007 a dovolání, podané za žalovanou Českou republiku tímto úřadem, bylo dne 3. 10. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Lounech, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolávající se Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávného rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatelka vytýkala, že odvolací soud nesprávně posoudil zásadní právní otázku v této právní věci, tj. zda povinnost uspokojit právo žalobkyně na poskytnutí náhrady podle ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. má žalovaná Česká republika. Dovolatelka zastává názor, že v této právní věci nebyl povinnou osobou stát – Okresní úřad v Lounech, neboť tento úřad nebyl právnickou osobou ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. a v tomto případě také nebyl Okresní úřad v Lounech příslušný hospodařit se zemědělským majetkem, o nějž jde v tomto řízení; proto tu ve smyslu ustanovení zákona č. 320/2002 Sb. nepřešla povinnost plnit úkoly spojené s odpovědností za závazky související s majetkem zemědělského charakteru na Úřad zastupující stát ve věcech majetkových. Česká republika není tedy v této právní věci účastníkem řízení a chybný závěr soudů obou stupňů o tom, která organizační složka měla a má za stát v tomto sporu vystupovat, je vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka je přesvědčena, že vzhledem k tomu, že se tu jedná o zemědělskou půdu, měl být účastníkem řízení v této právní věci Pozemkový fond ČR; již v době podání výzvy žalobkyně k poskytnutí náhrady za znehodnocenou nemovitost v roce 2001 náležela správa k předmětným zemědělským nemovitostem Pozemkovému fondu ČR a tedy byl tento fond pasívně legitimován v daném soudním řízení. Dovolatelka je také přesvědčena, pokud jde o uvedené rozhodnutí Okresního úřadu v Lounech –okresního pozemkového úřadu z 12. 9. 2000, čj. 549/2000-R/430/91/Ver. (které nabylo právní moci), že tu nebyla u pozemkového úřadu dána pravomoc k rozhodování o povinné osobě ohledně uplatněného nároku oprávněné osoby J. J., čímž pak bylo nesprávně založeno postavení státu jako jedné ze stran soukromoprávního vztahu, jehož obsahem je občanskoprávní povinnost poskytnout oprávněné osobě majetkové plnění; tímto rozhodnutím byl stát dotčen ve sféře majetkové. V této části je nutno rozhodnutí pozemkového úřadu považovat za nulitní, nicotný správní akt (paakt); tímto paaktem došlo chybnému určení Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako povinné osoby k poskytnutí náhrady za znehodnocení majetku zemědělského charakteru. Dovolatelka je tedy toho názoru, že v řízení, v němž jde o nemovitosti ve vlastnictví státu uvedené v § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., které spravuje Pozemkový fond České republiky, je pasívně legitimován pozemkový fond; pozemkový fond poskytuje náhrady oprávněným osobám v případech, kdy je povinnou osobou stát, jednající dříve i příslušným okresním úřadem, takže tu vznikl závazek k náhradě podle zákona o půdě Pozemkovému fondu ČR. Dovol