28 Cdo 4754/2014 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4754/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 5. 2015 Spisová značka:28 Cdo 4754/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4754.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Nájem pozemku Znalecký posudek Dotčené předpisy:§ 22 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb. § 671 odst. 1 obč. zák. § 127 o. s. ř. § 127a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 7. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4754/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce J. Č., zastoupeného JUDr. Milanem Trlicou, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 3, proti žalovanému Zemědělskému družstvu M Í R se sídlem v Ratiboři, IČ 001 51 246, se sídlem v Ratiboři č. p. 500, zastoupenému JUDr. Igorem Zmydleným, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 94, o zaplacení částky 488.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 143/2009, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2014, č. j. 8 Co 466/2014-377, takto: I. Dovolání se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.Odůvodnění: Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 14. 3. 2014, č. j. 9 C 143/2009-344, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 136.673,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 351.327,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.). Soud zjistil, že žalobce je vlastníkem pozemků v katastrálním území R. u V., na nichž se nachází zemědělský areál žalovaného. Mezi právními předchůdci žalobce a žalovaným vznikl v souladu s § 22 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), nájemní vztah ex lege. V 90. letech 20. století uzavřel žalovaný s právními předchůdci žalobce smlouvy o nájmu předmětných pozemků na dobu určitou a nájemní vztahy takto smluvně založené nahradily původní nájem vzniklý přímo ze zákona. Soud ovšem za přiměřeného použití ustanovení zákona o půdě dovodil, že po uplynutí doby, na niž strany zmíněných smluv trvání sjednaných nájemních vztahů omezily, došlo k obnovení nájmu ex lege, který mezi účastníky nynějšího řízení trval i v době rozhodné z hlediska uplatněného nároku. Ohledně vyčíslení nájemného, jež je žalovaný povinen za užívání předmětných nemovitostí platit, uvedl soud, že pokud by bylo nájemné stanoveno se zřetelem k § 671 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), ve výši obvyklé v době vzniku původního nájemního vztahu dle § 22 odst. 2 zákona o půdě, tj. na počátku 90. let, byla by tím založena naprostá nerovnováha mezi hodnotou nemovitostí a výší nájemného. Přijetí takového výkladu by se dle soudu protivilo dobrým mravům, pročež pokládal za nutné přiznat žalobci právo na nájemné obvyklé v době, za niž bylo požadováno, tedy v letech 2007 až 2009. V částce odpovídající obvyklému nájemnému, jak bylo zjištěno pomocí znaleckého posouzení, proto soud žalobě vyhověl, ve zbývajícím rozsahu pak přistoupil k jejímu zamítnutí. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 6. 2014, č. j. 8 Co 466/2014-377, rozsudek soudu prvního stupně, který odvoláním napadli oba účastníci, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že okresní soud provedl všechny důkazy významné pro právní posouzení věci a následně je správně vyhodnotil. Zcela odpovídající byl postup soudu prvního stupně i při určování obvyklého nájemného, neboť poté, co zjistil, že se částka vypočtená jím ustanovenou znalkyní liší od hodnot udávaných v posudku zpracovaném na náklady žalobce, uložil vyhotovení revizního posudku znaleckému ústavu, jenž dle názoru odvolacího soudu náležitě objasnil, proč bylo při vyčíslování obvyklého nájemného v posuzované věci nutno použít metodu výnosovou, a nikoli srovnávací. Konečně i stran právního posouzení se odvolací soud se soudem prvního stupně ztotožnil, mohl proto odvoláním napadené rozhodnutí potvrdit jako věcně správné. Proti tomuto rozsudku v části, v jaké jím byly potvrzeny výroky II. a III. prvostupňového rozhodnutí, podal žalobce dovolání, v němž rozporuje postup soudů nižších stupňů při provádění důkazů znaleckými posudky. Žalobce zdůrazňuje, že zpracovatel revizního znaleckého posudku byl soudem v řízení opakovaně vyslechnut, zatímco znalkyni, která vyhotovila posudek na zadání žalobce, nebyla poskytnuta možnost obhájit správnost svého posudku, jehož závěry se s výsledky revizního posudku rozcházely. Dle žalobce je dosud neřešenou otázkou procesního práva, zda je za obdobných podmínek nutno požádat znalce o vysvětlení. Odvolací soud tuto otázku posoudil nesprávně, když znalkyni k návrhu žalobce nevyslechl s poukazem na údajnou nadbytečnost jejího výslechu. Nelze pominout ani fakt, že odvolací soud ve svém usnesení ze dne 26. 3. 2013, č. j. 8 Co 72/2013-312, jímž zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. 10. 2012, č. j. 9 C 143/2009-284, zpochybnil možnost použití výnosové metody znaleckým ústavem při výpočtu obvyklého nájemného, zatímco v dovoláním napadeném rozsudku uplatnění téže metody akceptoval coby korektní. Žalobce poukazuje na to, že § 127a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř“), umožňuje účastníkům předložit znalecký posudek, na nějž se hledí jako na posudek vyžádaný soudem. Podle § 127 odst. 2 o. s. ř. je v případech, kdy je pochybnost o správnosti posudku, nutno požádat znalce o vysvětlení, což však soudy nižších stupňů neučinily, a dopustily se tak nesprávného právního posouzení věci z hlediska tohoto ustanovení občanského soudního řádu. Žalobce proto navrhuje Nejvyššímu soudu zrušit napadený rozsudek, pokud jím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně zrušit ve výrocích II. a III. i rozsudek okresního soudu a věc vrátit k dalšímu řízení tomuto soudu. Pokud by měl dovolací soud ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř. za splněné podmínky k rozhodnutí o věci, navrhuje žalobce, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví i co do částky, v níž byla soudy nižších stupňů zamítnuta. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním (podle obsahu podání toliko v tom rozsahu, v jakém jím byl potvrzen vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) rovněž žalovaný, který přípustnost tohoto opravného prostředku dovozuje z § 237 o. s. ř. s poukazem na dosud nevyřešenou právní otázku, jež spočívá v nemožnosti použití výnosové metody při stanovení obvyklého nájemného dle § 671 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy byly v řízení předloženy smlouvy, na jejichž základě bylo lze aplikovat metodu srovnávací. Žalovaný má za to, že se soudy nižších stupňů rovněž odchýlily od ustálené rozhodovací praxe, když zjišťovaly obvyklé nájemné v době, za niž bylo požadováno, přestože nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 696/01, ukládá, aby nájemné v případě vztahů vzniklých podle § 22 odst. 2 zákona o půdě bylo vyčíslováno dle náhrady příslušející za dočasné užívání pozemku k datu vzniku nájmu, tj. ke dni 24. 6. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon o půdě. Za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu pokládá žalovaný i to, že soud prvního stupně v zadání znaleckého posudku uvedl, že má být obvyklá výše nájemného stanovena, což pokládá žalovaný za chybné a nesouladné například s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 84/99, a ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000, neboť obvyklé nájemné lze toliko zjistit, nikoli stanovit. Obvyklé nájemné se přitom nezjišťuje jakýmsi výpočtem, nýbrž porovnáváním se srovnatelnými případy, a žalovaný za tímto účelem předložil nájemní smlouvy, na jejichž základě se v daném místě a čase pronajímaly podobné plochy. Nájemné je taktéž ovlivňováno výnosností staveb na pozemcích stojících, přičemž zemědělské budovy jsou dlouhodobě stavbami s nejnižší výnosností, což nebylo soudy dostatečně reflektováno. Žalovaný rovněž zdůrazňuje, že délka období, za něž žalobce v řešeném sporu požaduje úhradu za užívání svých pozemků, činí 651, nikoli 652 dní, jak se podává z výpočtů soudů nižších stupňů. S ohledem na řečené navrhuje žalovaný, aby dovolací soud napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu ve Vsetíně k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které