28 Cdo 4784/2016 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4784/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 6. 2017 Spisová značka:28 Cdo 4784/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4784.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Církev (náboženská společnost) Zmírnění křivd (restituce) Neplatnost právního úkonu Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb. § 29 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:28. 8. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4784/2016ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně: Školské sestry sv. Františka Česká provincie, se sídlem v Praze 6, Radimova 33/2, IČO: 00441082, proti žalovaným: 1) Středočeský kraj, se sídlem v Praze 5, Zborovská 81/11, IČO: 70891095, a 2) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o určení vlastnického práva státu k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 13/2015, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2016, č. j. 22 Co 129/2016-183, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2016, č. j. 22 Co 129/2016-183, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. února 2016, č. j. 8 C 13/2015-150, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Kladně (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. února 2016, č. j. 8 C 13/2015-150, určil, že Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je vlastnicí ve výroku vyjmenovaných nemovitostí v katastrálním území Š. v Č., obec Š. (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. května 2016, č. j. 22 Co 129/2016-183, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Soudy nižších stupňů takto rozhodly o žalobě podané církevní právnickou osobou s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), jíž je zpochybňován přechod předmětných nemovitostí z majetku státu do vlastnictví prvního žalovaného (takto jako vlastníka zapsaného do katastru nemovitostí) pro porušení ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“). Odvolací soud, poté co s odkazem na ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě dospěl k závěru, že všechny předmětné pozemky lze charakterizovat jako zemědělské nemovitosti spadající do působnosti tohoto zákona, přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., kdy předmětné nemovitosti představují původní majetek registrované církve či náboženské společnosti ve smyslu § 2 tohoto zákona a žalobkyně (tehdy pod názvem Kongregace školských sester v Praze - Břevnově) utrpěla majetkovou křivdu v důsledku skutečnosti uvedené v § 5 písm. c) zákona – darováním státu učiněným v rozhodné době Náboženskou maticí, jež nebyla vlastníkem majetku. Rovněž neshledal relevantní obranu prvního žalovaného, že předmětné pozemky jsou zastavěné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, nepokládaje takovou argumentaci za relevantní z hlediska posuzování účinků blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě, nadto při současně učiněném zjištění, že pro svůj špatný stavebně-technický stav nebyly stavby již dlouhodobě užívány a byly odstraněny před účinností zákona č. 428/2012 Sb., kdy proto ani výluka z vydání věci podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. – dle závěru odvolacího soudu – na případné vydání předmětných pozemků nedopadá. Stejně tak jako soud prvního stupně i odvolací soud uzavřel, že přechodu předmětných pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví prvního žalovaného bránilo ustanovení § 29 zákona o půdě, jehož smyslem bylo „zakonzervovat původní stav“ (zajistit materiální podklad pro budoucí provedení naturální restituce majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace). Se zřetelem na uvedené, odkazuje též na důvody plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, dospěl odvolací soud k závěru, že blokační ustanovení zapovídalo jak převody tak i přechody v něm charakterizovaného majetku na další osoby a bránilo tedy i převodům věcí z majetku státu do vlastnictví krajů podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 290/2002 Sb.“). Proto předmětné pozemky (jež stát zahrnul do souboru zákonem č. 290/2002 Sb. převáděného majetku, jehož rozsah zde byl stvrzen protokolem o předání a převzetí majetku České republiky do vlastnictví Středočeského kraje ze dne 23. 12. 2002) do vlastnictví prvního žalovaného (jenž převzal i tyto pozemky a byl jako jejich vlastník zapsán do katastru nemovitostí) nepřešly. Vlastnické právo k pozemkům nenabyl první žalovaný ani vydržením, jak odvolací soud současně dodává s odkazem na ztrátu dobré víry tohoto držitele nejpozději k 21. 11. 2012 podáním určovací žaloby sporující jeho vlastnictví v již předchozí věci a kdy dobrá víra státu jako předchozího držitele (jíž by si snad oprávněný držitel mohl do své držby jinak započíst) je zde vyloučena. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba žalovaní. První žalovaný považuje dovolání za přípustné proto, že se odvolací soud při řešení relevantní otázky hmotného práva napadeným rozhodnutím odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž tento dovolatel odkazuje v prvé řadě na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, v němž dovolací soud při posouzení rozhodné otázky (zda ustanovení § 29 zákona o půdě znemožňovalo přechod historického majetku církví na kraje podle zákona č. 290/2002 Sb.) dospěl k závěrům opačným. Krom řešení této otázky považuje první žalovaný za nesprávné i posouzení možného nabytí vlastnického práva vydržením, vytýkaje odvolacímu soudu nesprávnost závěru o absenci dobré víry na straně druhého žalovaného jako svého právního předchůdce. Přitom dovolatel odkazuje i na „výčtový“ zákon č. 298/1990 Sb., jímž byly žalobkyni v dotčeném areálu vydány toliko některé, výslovně vypočtené nemovitosti, z čehož dovozuje, že zákonodárce tímto zjevně projevil vůli toliko částečné nápravy křivdy a výslovně vyloučil vrácení dalšího majetku, jenž v zákoně č. 298/1990 Sb. vyjmenován nebyl. S tímto majetkem v souzené věci nadále hospodařila okresním úřadem zřizovaná organizace „Centrum sociálních služeb Kladno“ a i tento majetek proto k 1. 1. 2003 přešel na základě zákona č. 290/2002 Sb. do vlastnictví kraje. Ztrátu majetku na základě určovací žaloby podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. pokládal by první žalovaný za vyvlastnění. Za nesprávné označuje tento dovolatel i řešení otázky, zda lze pozemky vydat v restituci církevní právnické osobě v situaci, kdy pozemky byly po převzetí státem zastavěny stavbami ve vlastnictví žalovaného a kdy takto zastavěné pozemky byly by vyloučeny z restituce i podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Podle názoru prvního žalovaného pak odvolací soud nesprávně vyhodnotil i otázku naléhavého právního zájmu na podané určovací žalobě ve smyslu § 80 občanského soudního řádu, jakož i otázku legitimního očekávání žalobce. První žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, nebo jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Z dovolání druhé žalované (posuzovaného potud z obsahovaného hlediska) je patrno, že i ona pokládá řešení relevantních otázek hmotného práva napadeným rozsudkem za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Za nesprávné (naplňující dovolací důvod dle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu) považuje právní posouzení, že ustanovení § 29 zák