28 Cdo 5078/2009 — Nejvyšší soud

28 Cdo 5078/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 3. 2010 Spisová značka:28 Cdo 5078/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.5078.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Obec Pozemková reforma Společná práva Dotčené předpisy:§ 27 předpisu č. 81/1920Sb. § 2b předpisu č. 172/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 4. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 5078/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců a) obce Bouzov, IČ: 298719, b) obce Hvozd, IČ: 288306, c) obce Ludmírov, IČ: 288446, d) obce Luká, IČ: 299171, žalobci a) až d) zastoupeni advokátem JUDr. Josefem Jansou, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 11, e) obce Bílá Lhota, IČ: 298662, f) obce Mladeč, IČ: 299219, g) obce Měrotín, IČ: 635341, h) obce Hačky, IČ: 600016, ch) města Litovel, IČ: 299138, proti žalovaným: 1) Lesům České republiky, s. p. , IČ: 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, 2) Pozemkovému fondu České republiky, IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, 3) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava – Radvanice, Lihovarská 1335/9, 4) Národnímu památkovému ústavu, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 3, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 101/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 19. 5. 2009, č. j. 69 Co 62/2009-562, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 19. 5. 2009, č. j. 69 Co 62/2009-562, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2006, č. j. 22 C 101/2003-500, ve znění opravných usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2008, č. j. 22 C 101/2003-530, a ze dne 13. 11. 2006, č. j. 22 C 101/2003-543, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :Odvolací soud ve vztahu k žalobcům a), b), c) a d) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobci a) až ch) domáhali, aby bylo určeno jejich spoluvlastnické právo k nemovitostem identifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (dále jen „předmětné nemovitosti“), a to v tamtéž určených podílech. Odvolací soud změnil toliko výrok III. o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího. Žalobci se v daném řízení domáhali výše uvedeného určení vlastnického práva na podkladě § 2b odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.). Dle tohoto ustanovení přešly dnem vyhlášení zákona č. 277/2002 Sb., tj. dnem 28. 6. 2002, do vlastnictví obcí nemovitosti, které ke dni účinnosti zákona č. 277/2002 Sb. byly ve vlastnictví České republiky a které ke dni 31. 12. 1949 byly ve vlastnictví lesních družstev, jejichž podílníky ke dni jejich likvidace byly výlučně obce. Mezi účastníky řízení zůstala spornou otázka, zda Severomoravské lesní družstvo v Bouzově k rozhodnému datu 31. 12. 1949 vlastnilo předmětné nemovitosti, což byla jedna z nezbytných podmínek pro přechod vlastnického práva na obce podle výše uvedeného zákonného ustanovení. Předmětné nemovitosti náležely dříve Řadu německých rytířů a podléhaly záboru na základě zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového (zákon záborový). Zábor provedený tímto zákonem byl jenom přípravou k novému uspořádání vlastnictví, proto neměnil nic na dosavadním vlastnictví ani na dosavadním užívání. Teprve zákon č. 81/1920 Sb., kterým se vydávají po rozumu §u 10 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. zák. a nař., ustanovení o přídělu zabrané půdy a upravuje se právní poměr ku přidělené půdě (zákon přídělový), v § 15 odst. 1 stanovil, že půda se přiděluje „do vlastnictví, do nájmu a pachtu a může být k ní zřízeno právo stavební“. To vše při respektování intabulačního principu, neboť v § 27 téhož zákonného předpisu bylo stanoveno, že „konečná rozhodnutí pozemkového úřadu a dohody opatřené jeho schvalovací doložkou, rovnají se listinám vkladným.“ I z hlediska § 29 zákona č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový (zákon náhradový), platilo, že vlastnictví nepřechází samotným záborem, ale jeho účinky se projevují až vkladem vlastnického práva. Předmětné pozemky přešly do dispozice Československé republiky výnosem Státního pozemkového úřadu ze dne 13. 10. 1933, č. j. 117080/33-II/3. V roce 1938 přešly předmětné nemovitosti do držby a užívání Severomoravského lesního družstva, a to na základě Protokolu o odevzdání zbytku lesního velkostatku Bouzov ministerstva zemědělství ze dne 11. 4. 1938, č. j. 198.182/38-IX/5. K nabytí vlastnického práva bylo nutné podle první pozemkové reformy zaknihování přídělu, což dokládají i důkazy provedené před soudem prvního stupně, a to přípisy Státní obvodové úřadovny v Olomouci ze dne 3. 1. 1939. V těchto listinách je konstatováno, že kontrolou knihovního a katastrálního stavu parcel přidělených ministerstvem zemědělství Severomoravskému lesnímu družstvu v Bouzově byly zjištěny různé závady, které nutno před vypracováním knihovního elaborátu odstraniti, případně vysvětliti. „Pouhým rozhodnutím o přídělu a odevzdáním nemovitosti nemohlo tak dojít k přechodu vlastnictví.“ V případě první pozemkové reformy byla intabulace podmínkou pro nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem. „Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nedošlo ke vkladu vlastnického práva k zabraným nemovitostem na přídělce Lesní družstvo v Bouzově, což je konečně mezi účastníky nesporné, je závěr soudu prvního stupně o neunesení důkazního břemene žalobců k otázce prokázání vlastnického práva k označeným nemovitostem ke dni 31. 12. 1949 Lesním družstvem v Bouzově správný.“ Proti tomuto rozsudku podali dovolání žalobci a) až d), jehož přípustnost zakládají na tvrzení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu stojí, nebyla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu dosud vyřešena a napadené rozhodnutí je též v rozporu s hmotným právem. Důvodnost dovolání dovozují žalobci z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V rozsáhlém dovolání je poukazováno zejména na to, že ustanovení § 2, § 2a a § 2b zákona č. 172/1991 Sb., mají restituční charakter, a je tudíž nutno přistupovat k uplatněnému nároku žalobců jako k nároku restitučnímu, a to ve světle principů restitučního zákonodárství dovozených judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Avšak dovolatelé především brojí proti závěru odvolacího soudu, že v případě první pozemkové reformy byla intabulace podmínkou pro nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem. Takto vyslovený právní názor je v příkrém rozporu s ustálenou soudní judikaturou (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2367/2002). Navíc protokol ze dne 11. 4. 1938 nemůže nic měnit na existenci a obsahu příslušných přídělových listin v něm zmiňovaných (rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 17. 3. 1938, č. j. 176.356/38-IX/11, rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 25. 3. 1933, č. j. 186/661/38-IX/15). Jakákoliv interpretace těchto rozhodnutí příslušného ústředního orgánu státu, učiněná pouhým obsahem tohoto protokolu ze dne 11. 4. 1938 osobami v něm vymezenými, které neměly pravomoc jakkoliv měnit, a dokonce ani vykládat shora zmíněná rozhodnutí příslušného ústředního orgánu státu. Příděl byl ve vztahu k předmětným nemovitostem řádně uskutečněn zmíněnými přídělovými listinami. V kontextu shora zmíněných výkladových pravidel restitučních zákonů nelze spravedlivě po žalobcích požadovat, aby tyto přídělové listiny předložili, jestliže přitom podle obsahu uvedeného protokolu tyto objektivně existovaly a jestliže tyto listiny nelze dohledat, ačkoliv k tomu byly učiněny veškeré kroky. Jestliže odvolací soud dovozoval, že příděl mohl být v daném případě učiněn ve formě „držby“ či pachtu, pak dovolatel poukazoval na to, že podle dotčených právních předpisů bylo možno majetek přidělit toliko do vlastnictví nebo do nájmu a pachtu. Držba jako právní institut upravený v § 309 a násl. obecného zákoníku občanského tak byla z přídělu vyloučena. Z provedených důkazů taktéž nevyplývá, že by Severomoravské lesní družstvo v Bouzově mělo být jakkoliv povinno platit státu „nájemné“ v