28 Cdo 5088/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 5088/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2008 Spisová značka:28 Cdo 5088/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.5088.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 139 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 511 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb. § 834 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb. § 835 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb. § 840 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 5088/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. B., zastoupenému advokátem, o zaplacení 85.841,- Kč s příslušenstvím, vedené Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 10 C 111/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 6. 2007, č.j. 35 Co 503/2006-122, takto: I. Dovolání se v rozsahu, v němž směřuje do části výroku, v níž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, a do výroku o nákladech řízení, odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 6. 2007, č.j. 35 Co 503/2006-122, se v měnící části výroku, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 71.626,- Kč s 12 % úrokem z prodlení z této částky od 31. 8. 1999 do zaplacení, a v souvisejícím výroku o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 6. 2007, č.j. 35 Co 503/2006-122, zčásti změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Děčíně (soud prvního stupně) ze dne 15. 2. 2006, č.j. 10 C 111/98-108, tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci 71.626,- Kč s 12 % úrokem z prodlení z této částky od 31. 8. 1999 do zaplacení; ve zbývající zamítavé části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud postupem podle § 213 odst. 2 a 4 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) doplnil dokazování výpisy z účtů žalobce a zčásti zopakoval již provedené důkazy. „Dohodou o zrušení společného sdružení fyzických osob“ ze dne 12. 7. 1997 zaniklo sdružení žalobce a žalovaného založené podle § 829 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) s předmětem podnikání „nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“. Listinou ze dne 23. 7. 1997 nazvanou „Dodatek k zápisu ze dne 12. 7. 1997“ bylo mezi účastníky dohodnuto jejich vzájemné vyrovnání za měsíc červen 1997, výše vypořádacího podílu žalovaného ze zaniklého sdružení a sjednán splátkový kalendář. S přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, se odvolací soud zabýval pouze v posuzované věci rozhodujícím (dílčím) vypořádáním práv a povinností zaniklého sdružení k vozidlu ŠKODA Felicia Pick-up, (dále jen „předmětné vozidlo“, resp. „vozidlo“). Za trvání sdružení účastníků byla dne 4. 3. 1997 mezi žalobcem a společností Š.F., s.r.o., (dále jen „leasingová společnost“) uzavřena leasingová smlouva č. 176370, jíž bylo vozidlo „na jméno“ žalobce pronajato. Po zániku sdružení vozidlo užíval žalovaný. Dne 4. 2. 1998 leasingová společnost žalobci pro nezaplacení pojistného a neplacení leasingových splátek nájemní vztah vypověděla a následně dne 21. 2. 1998 bylo vozidlo z dispozice žalovaného odebráno. Ačkoli účastníci zahrnuli vozidlo do soupisu majetku zaniklého sdružení, nemohla být – jelikož vozidlo bylo ke dni zániku sdružení vlastnictvím leasingové společnosti a nikoli účastníků sdružení či některého z nich – předmětem vypořádání hodnota vozidla (již účastníci určili částkou 115.780,- Kč), nýbrž jeho „užitná hodnota“, kterou představuje „souhrn majetkových práv a povinností z předmětné leasingové smlouvy k vozu, tvořený na jedné straně právem leasingového nájemce vůz užívat v rozsahu a za podmínek podle leasingové smlouvy a na druhé straně zejména povinností hradit měsíční leasingové splátky …“ I přes doplnění dokazování odvolací soud nedospěl k jinému zjištění, než že z důkazů provedených před soudy obou stupňů „nelze vysledovat“ obsah dohody účastníků „ohledně práv a povinností k předmětnému vozu ze zaniklého sdružení.“ Přikročil proto k vypořádání dílčích práv a povinností k vozidlu ze zaniklého sdružení a podle § 841 obč. zák. zavázal žalovaného k úhradě částky odpovídající hodnotě měsíčních leasingových splátek za období od 13. 7. 1997 do 21. 2. 1998, kdy po zániku sdružení užíval předmětné vozidlo výlučně sám. Jelikož předmětem vypořádání mohl být z výše uvedeného důvodu pouze souhrn práv a povinností k vozidlu vyplývajících z leasingové smlouvy, odvolací soud neuznal obranu žalovaného, že porušením povinnosti platit leasingové splátky ze strany žalobce a následným zabavením vozu byl „ochuzen o cenu vozu, která mu měla připadnout dle dohody o zániku sdružení v hodnotě 115.780,- Kč.“ Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) však vyplývá, že jako dovolací důvod taktéž uplatňuje, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatel předně považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že „právním titulem povinnosti žalovaného je spravedlivé vypořádání dílčích práv a povinností účastníků k předmětnému vozu ze zaniklého sdružení.“ Poukazuje přitom na skutečnost, že se v září 1997 dohodl se žalobcem, že žalobce namísto splátek dluhu vyplývajícího z vypořádání majetku zaniklého sdružení žalovanému bude nadále hradit leasingové splátky a k převodu vozidla na žalovaného prozatím nedojde. Právě žalobce byl ve vztahu k leasingové společnosti „jediným oprávněným a povinným“ a mohl tedy vozidlo „kdykoliv vrátit a zamezit tak vzniku povinnosti hradit další splátky“. O navrácení vozidla se pokoušel i žalovaný, ale bylo mu leasingovou společností sděleno, že není jejím smluvním partnerem. Na převod leasingu neexistuje právní nárok a záleží proto pouze na uvážení leasingové společnosti, zda převod „povolí“. Žalovaný se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, „že skutečnost, že žalobce byl nucen uhradit leasingové společnosti předmětnou částku, je důsledkem jeho lehkomyslného a nedbalého jednání ve vztahu k leasingové společnosti.“ Za situace, kdy žalobce nehradil žalovanému dluh plynoucí z vypořádání, nebylo možné po žalovaném spravedlivě požadovat, aby platil leasingové splátky. Odvolací soud pochybil i v tom, že neuznal obranu žalovaného, podle níž si žalovaný žalobcem nárokovanou částku započetl na svou pohledávku za žalobcem ve výši 115.780,- Kč, představující dohodou účastníků určené ocenění práv a povinností vztahujících se k vozidlu. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V rozsahu, v němž dovolatel napadá potvrzující část výroku rozsudku odvolacího soudu (ač žádné konkrétní námitky proti této části výroku nevznáší), není dána tzv. subjektivní přípustnost dovolání (§ 243b odst. 5, § 218 písm. b/ o.s.ř.), neboť k podání dovolání (obdobně jako jiných opravných prostředků v civilním řízení) je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, sv. 3, roč. 1998, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí (dále jen „Soubor“) pod C 154, sv. 2]; potvrzením předmětné části výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolateli žádná újma nevznikla, naopak jeho odmítavé stanovisko k žalobnímu návrhu bylo tímto způsobem odvolacím soudem v této části akceptováno. Nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se ner