28 Cdo 518/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 518/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 3. 2007 Spisová značka:28 Cdo 518/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.518.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 518/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy                JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce města P., proti žalované I.R.S. r. a s., s.r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení 234.160,- Kč s příslušenstvím, vedené Okresním soudem Plzeň – město pod sp. zn. 12 C 219/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2006, č.j. 10 Co 112/2006-119, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 6. 2006, č.j. 10 Co 112/2006-119, ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil rozsudek ze dne 9. 12. 2005, č.j. 12 C 219/2005-86, jímž Okresní soud Plzeň – město (soud prvního stupně) vyhověl žalobě v části požadující zaplacení 188.596,- Kč s příslušenstvím, zamítl návrh žalobce na zaplacení 6,5 % úroku z prodlení z částky 1.595,- Kč od 16. 4. 2002 do 15. 5. 2002, po částečném zpětvzetí žaloby zastavil řízení o částce 45.564,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvého stupně. Konstatoval, že dne 27. 11. 1997 uzavřeli účastníci v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) „smlouvu o nájmu nemovitosti“, na základě které žalovaná poukazovala měsíční nájemné ve výši 3.797,- Kč ze svého účtu na účet žalobce. V jednotlivých příkazech k úhradě žalovaná vždy uváděla pouze číslo nájemní smlouvy bez jakéhokoli dalšího údaje (variabilního symbolu), z něhož by bylo možné usuzovat, na které období (kalendářní měsíc) má být uhrazená částka nájemného započtena. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že neřeší-li tuto situaci žádné ustanovení občanského zákoníku, byl žalobce oprávněn subsidiárně použít ustanovení § 330 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), z něhož podle soudu vyplývá, že „pokud dlužník při plnění dluhu výslovně neuvede, který z více dluhů chce plnit, pak se uhradí dluh nejdříve splatný, přestože mohl být i promlčený.“ Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná ve všech jeho výrocích dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvod uplatňuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelka uvádí, že předmětná nájemní smlouva byla uzavřena podle § 663 a násl. obč. zák. s tím, že v jejím čl. II. bylo ujednáno, že „pronajímatel pronajímá pozemek nájemci za účelem podnikání, a to výstavby a provozu vícepodlažních obytných domů s komerčně využívaným panterem.“ Výslovně poukazuje na skutečnost, že v posuzovaném případě se nejedná o závazkový vztah mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jejich podnikatelské činnosti týkající se zabezpečování veřejných potřeb (§ 261 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000), jakož i skutečnost, že nájemní smlouva se jako smluvní typ zakotvený v občanském zákoníku řídí výlučně ustanoveními tohoto zákona (§ 261 odst. 6 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000). Namítá, že „odvolací soud, stejně jako soud 1. stupně, nesprávně posoudil možnost použití ust.        § 330 obchodního zákoníku při započítávání jednotlivých měsíčních splátek na nejstarší splatné pohledávky,“ čímž odmítl obranu žalované, která vznesla námitku promlčení splátek nájemného za období do dubna 2002. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že „ujednání obsažené v čl. IV. nájemní smlouvy vyložil jako ujednání                   o automatickém navýšení nájemného a nikoliv jako ujednání o uzavření budoucí smlouvy (dodatku k nájemní smlouvě) podle ust. § 50a občanského zákoníku, případně jako ujednání neurčité a tedy neplatné,“ a v důsledku tak nesprávně posoudil výši dlužného nájemného a jeho úhradu žalovanou. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek prvostupňový, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně žádá, aby dovolací soud podle § 243 o.s.ř. odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dovolací soud neshledal důvodným a v souladu se svou ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji  dovozuje dovolatelka. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ust. § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla. Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V projednávané věci dovolatelka zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu (na kterém jeho potvrzující rozsudek spočívá), že za situace, kdy dlužník při plnění dluhu neuvede, na který z více dluhů vyplývajících z nájemního vztahu řídícího se výlučně ustanoveními občanského zákoníku hodlá takové plnění poskytnout, dojde (za použití ustanovení § 330 obch. zák.) k uhrazení dluhu nejdříve splatného. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi k této otázce opakovaně uvedl, že na rozdíl od obchodních závazkových vztahů nebo pracovněprávních vztahů, u nichž je splnění (uspokojení) více dluhů (závazků, nároků) u stejného věřitele upraveno v zákoně (srov. § 330 obch. zák., § 254 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006), občanský zákoník (v platném znění) jakožto právní předpis upravující občanskoprávní vztahy výslovnou