28 Cdo 541/2001 — Nejvyšší soud

28 Cdo 541/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 5. 2001 Spisová značka:28 Cdo 541/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.541.2001.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 541/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce L. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. U., zastoupenému advokátkou, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 2130/95-127, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 10. 2000, č.j. 30 Co 343/2000-153, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 10. 2000, č.j. 30 Co 343/2000-153, se s výjimkou výroku v odstavci II. zrušuje. II. Rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. 5. 2000, č.j. 9 C 2130/95-127, se zrušuje. III. Věc se vrací Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Podle tvrzení žaloby podané u Okresního soudu v České Lípě dne 30.10.1995, se žalobce spolu se svou manželkou V. K. stal rovnodílným spoluvlastníkem domu čp. 52O/II ve C., garáže a pozemku p.č. 965, od roku 1964 pak bezpodílovým spoluvlastníkem. V důsledku opuštění republiky byli oba odsouzeni rozsudkem Okresního soudu v České Lípě 1 sp. zn. T 638/71 ze dne 19. 1. 1972 mimo jiné k trestu propadnutí majetku. Manželka žalobce dne 22. 5. 1984 zemřela a žalobce se stal jejím výlučným závětním dědicem. Usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 9. 1. 1991 sp. zn. Rt 478/90 byl shora uvedený odsuzující trestní rozsudek zrušen, stejně jako i na něj obsahově navazující další rozhodnutí. Žalobce je státním občanem České republiky trvale žijícím ve Š. Dne 10. 4. 1995 vyzval žalovaného k vydání nemovitosti, k čemuž ovšem nedošlo. Přitom žalovaný nabyl sporné nemovitosti podle kupní smlouvy ze dne 18. 9. 1973 do bezpodílového spoluvlastnictví s tehdejší manželkou, a to pokud šlo o dům čp. 520 ve C. K pozemkům p.č. 965 a 837/3 v kat. území C. jim bylo zřízeno právo osobního užívání pozemků. Po rozvodu svého manželství se stal výlučným vlastníkem všech nemovitostí žalovaný. Žalobce tvrdil, že žalovaný je povinnou osobou podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nemovitosti nabyl v rozporu s tehdejšími předpisy a za cenu zvýhodnění. Okresní soud v České Lípě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 5. 2000, č.j. 9 C 2130/95- 127 zamítl žalobu v plném rozsahu. Učinil tak po zjištění, že nemovitosti nenabyl žalovaný se svou tehdejší manželkou za cenu zvýhodnění. Naopak objekt měl tehdy hodnotu 27.379 Kč podle platného cenového předpisu, zatímco nabyvatelé za něj zaplatili celkem 35.000 Kč. Nebylo prokázáno zvýhodňování nabyvatelům proti ostatním zájemcům o koupi nemovitostí. Kupní smlouva nebyla ani uzavřena v rozporu s tehdejšími předpisy. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 10. 2000, č.j. 30 Co 343/2000-153, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovanému uložil povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitosti blíže popsaných v enunciátu rozsudku. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně týkající se hodnocení převáděné budovy o tom, že tato nebyla rodinným domkem podle tehdy platných předpisů, nýbrž provozním objektem vzhledem k ustanovení § 59 odst. 1 tehdy platného zákona o hospodaření s byty č. 41/1964 Sb. a § 128 občanského zákoníku účinného od 1. 4. 1964. Při absenci kolaudačního rozhodnutí týkajícího se této nemovitosti v roce 1973 vycházel znalec Ing. K. D. správně z charakteru nemovitosti daného faktickým využíváním těchto prostor v rozhodné době. Proto cena nemovitostí, to je provozního objektu určeného i k bydlení, měla v roce 1973 činit včetně pozemků, oplocení, venkovních úprav, drobných staveb, stromů a keřů pouze 27.379 Kč. Pokud nabyvatelé zaplatili o 7.621 Kč více, nešlo o protiprávní zvýhodnění při určení ceny podle tehdejšího oceňovacího předpisu (vyhlášky č. 43/1969 Sb.). Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že už samotná okolnost, že nemovitost byla oceněna jako rodinný domek, nikoliv provozní objekt, znamenala nezákonný postup státu při nakládání s tímto majetkem. Odvolací soud poukázal na ustanovení vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, ve znění vyhlášky č. 146/1971 Sb. Podle § 15 odst. 2 písm. a) citované vyhlášky mohl Městský národní výbor ve C. převést nemovitost, pokud by šlo o přebytečný národní majetek, který mohl být v osobním vlastnictví. Vzhledem k ustanovení § 127 občanského zákoníku tehdy platného však patřily mezi nemovitosti, které mohly být v osobním vlastnictví pouze rodinné domky a rekreační chaty. Podle § 15 odst. 2 písm. c) uvedené vyhlášky mohlo pak dojít k převodu nepřebytečného národního majetku na občany, pokud se převáděly rodinné domku a podobné drobné stavby (např. chaty). Podle článku 1 písm. c) Směrnice ministerstva financí ze dne 2. 4. 1964, č.j. 314/17, 756/64, uveřejněné pod č. 10 Věstníku ministerstva financí č. 5/1964, jako prováděcího předpisu pro bližší postup státních organizací při prodeji rodinných domků z národního majetku občanům, pak mohly státní organizace převést na občany i jiné obytné domky, které sice rodinnými domky nejsou, ale jsou určeny k bydlení a jen nepodstatně převyšují znaky určující charakter rodinných domků podle občanského zákoníku. Nabyl-li v takovém případě občan nemovitost, která byla obytným domem, ale nesplňovala kritéria rodinného domku, do svého vlastnictví, šlo o vlastnictví soukromé. K převodu věci v soukromém vlastnictví pak bylo nutné podle § 490 odst. 2 občanského zákoníku získat souhlas příslušného národního výboru. Odvolací soud na tomto základě uzavřel, že v posuzovaném případě nešlo o dispozici s rodinným domkem, ani obytným domem. Vyhláška č. 104/1966 Sb. neumožňovala, aby provozní objekt se stal vlastnictvím občana (§ 7 odst. 1 vyhlášky). K pozemku, na němž byl vystavěn provozní objekt a k zahradě kolem něho, nebylo možné zřídit právo osobního užívání pozemku, neboť tomu bránilo ustanovení § 198 odst. 1 obč. zákoníku účinného do 31. 12. 1991. To umožňovalo zřízení práva osobního užívání pozemku pouze k pozemkům, na kterých již stál rodinný domek a zahrádka měla být zahrádkou k rodinnému domku. Stejně tak bylo v rozporu s ustanovením § 199 odst. 1 téhož zákoníku zřízení práva osobního užívání k pozemku, který nebyl v socialistickém společenském vlastnictví, ale ve vlastnictví soukromém. Konečně odvolací soud dospěl k závěru, že schvalovací doložka Okresního národního výboru v Č. L., jako nadřízeného orgánu Městského národního výboru ve C., neznamená souhlas s prodejem domu i zahrady žalovanému do soukromého vlastnictví, nýbrž znamená jen souhlas tohoto orgánu k prodeji rodinného domku a zřízení práva osobního užívání pozemku, nikoliv k převodu tohoto majetku žalovaného do soukromého vlastnictví. Z těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný nabyl vlastnictví k nemovitostem, jejichž vydání se žalobce dožaduje, v rozporu s dříve platnými předpisy, jmenovitě s ustanoveními § 127, § 128, § 198 odst. 1, § 199 odst. 1, § 205 odst. 1, 2 občanského zákoníku účinného do 31.12. 1991, s ustanoveními vyhlášky č. 104/1964 Sb. ve znění vyhlášky č. 146/1971 Sb. (§ 15 odst. 2 písm. a), b), s ustanovením § 2 odst. 2 vyhlášky č. 43/1969 Sb., a zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, a to § 59 odst. 1 a § 60. Ve vztahu k pozemku, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání poukázal sice na ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ovšem s připomenutím důsledků vyplývajících z ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) a § 6 téhož zákona. Podle odvolacího soudu totiž žalovaný (resp. zřejmě žalovaný a jeho tehdejší manželka) získal právo osobního užívání k pozemkům p. č. 965 - stav. plocha a p. č. 520/2 - zahrada za podmínky uvedené v § 4 odst. 2 zákona, takže je třeba jej považovat za osobu povinnou ve smyslu tohoto zákona. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesouhlasil s právními závěry odvolacího soudu a namítal, že nemovitosti sloužily fakticky k bydlení už v době, kdy je nabyl žalobce se svou manželkou. Žalovaný nemohl ovlivni