28 Cdo 573/2020 – Nejvyšší soud

28 Cdo 573/2020-249 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Janoškem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti žalované Telia Carrier Czech Republic a.s., se sídlem v Praze 3, U nákladového nádraží 3265/10, identifikační číslo osoby: 26207842, zastoupené Mgr. Milanem Schagererem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 276/298, o zaplacení částky 71.981,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 225/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2019, č. j. 72 Co 410/2019-213, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce usnesením ze dne 3. 12. 2019, č. j. 72 Co 410/2019-213, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 2. 10. 2019, č. j. 4 C 225/2018-194, jímž bylo rozhodnuto o přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 207/2019. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval v pořadí svým druhým rozhodnutím, že v dané věci jsou splněny podmínky pro přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), za situace, kdy u Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 51 C 207/2019 bude rozhodováno o zřízení věcného břemene užívání k předmětnému pozemku ve vlastnictví žalobce za současného určení jednorázové náhrady za omezení žalobcova vlastnického práva k tomuto pozemku. Konstatoval, že se jedná o řízení, v němž bude řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v této věci, neboť bude-li ve zmíněném řízení vedeném pod sp. zn. 51 C 207/2019 zřízeno věcné břemeno k předmětnému pozemku, bude zároveň rozhodnuto i o přiznání jednorázové náhrady, jejímž primárním účelem je jednou pro vždy kompenzovat omezení vlastnického práva způsobené zřízením věcného břemene, a tudíž nebude důvod nadále uvažovat o možnosti přiznat žalobci další plnění z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími), jakož i v existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Klade otázku, zda jednorázová náhrada za zřízení věcného břemene soudem podle ustanovení § 147 odst. 2 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, konzumuje nárok vlastníka pozemku na vydání bezdůvodného obohacení vůči vlastníkovi stavby za dobu užívání pozemku před právní mocí rozhodnutí soudu o zřízení takového věcného břemene a pokud nikoliv, tak jestli je dán důvod pro přerušení řízení. Domnívá se, že se nejedná o konkurenci nároku na vyplacení jednorázové náhrady a nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalobce požaduje plnění za dobu, kdy k předmětnému pozemku nebylo zřízeno věcné břemeno, přičemž přiznání jednorázové náhrady má konstitutivní povahu a působí s účinky ex nunc. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami, čímž založil nepřezkoumatelnost napadeného usnesení. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná vyjádřila nesouhlas s podaným dovoláním. Zdůraznila, že argumentaci žalobce považuje za předčasnou, neboť se týká toliko konečné úvahy o vztahu bezdůvodného obohacení a jednorázové kompenzace za zřízení věcného břemene, kterou se ovšem soudy nižších instancí nezabývaly. Podotkla, že dovolatel nenamítá nenaplnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a že je uplatněn zákonem vymezený dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným usnesením odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího soudu. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014 (označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), vysvětlil, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Posouzení podmínek pro přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné míry na úvaze soudu a musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního případu. Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud je oprávněn si ji vyřešit sám podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013). Z hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, publikovaný v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 169/2011). Úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přitom může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti řízení namístě řízení přerušit či nikoliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4352/2015, a ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013). V dané věci se odvolací soud shora uvedenými hledisky pro možnost přerušení řízení zabýval, neboť podrobně odůvodnil závěr, proč je otázka řešená v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 207/2019 podstatná pro toto řízení, a jeho úvahy zcela jistě nelze považovat za nepřiměřené, nýbrž pro danou věc přiléhavé. Odvolací soud rozhodoval na základě relevantních skutečností a zohlednil veškeré okolnosti projednávané věci. Předkládá-li žalobce k dovolacímu přezkumu otázku, zda jednorázová náhrada za omezení vlastnického práva pokrývá i ná