28 Cdo 657/2015 — Nejvyšší soud

28 Cdo 657/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 9. 2015 Spisová značka:28 Cdo 657/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.657.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Narovnání Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 451 odst. 2 obč. zák. § 585 obč. zák. § 17 předpisu č. 219/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 11. 2015 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 26.11.2015I.ÚS 3476/15JUDr. Kateřina Šimáčkováodmítnuto3.12.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 657/2015 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyň a) CS TRADING s.r.o., IČ 001 49 314, se sídlem v Žebráku, Větrná 429, a b) LIGNA a.s., IČ 000 00 914, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Vodičkova 791/41, obou zastoupených JUDr. Janem Krouským, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 19.884.793,43 Kč s příslušenstvím a 4.880.907,29 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 395/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2013, č. j. 29 Co 166/2013-388, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2013, č. j. 29 Co 166/2013-388, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 30 C 395/2006-355, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 11. 2012, č. j. 30 C 395/2006-355, uložil žalované zaplatit žalobkyni a) částku 19.884.793,43 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a žalobkyni b) částku 4.880.907,29 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se domáhaly označených částek na základě dohody o narovnání, kterou měly být vypořádány jejich nároky vůči žalované vyplývající ze skutečnosti, že mezi Českou republiku a žalobkyně (respektive další podnikatelské subjekty) byly v letech 1996 až 1999 rozdělovány splátky konsolidovaného dluhu Indonéské republiky podle nesprávně stanoveného klíče, čímž se žalovaná na jejich úkor bezdůvodně obohatila. Soud žalobkyním přitakal s tím, že ústní dohodou o narovnání uzavřenou v roce 2005 účastníci řízení vskutku upravili své sporné právní vztahy z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Žalovaná sice namítala, že tvrzená dohoda o narovnání dle § 585 obč. zák. by v souladu s § 17 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“), musela mít pod sankcí absolutní neplatnosti písemnou formu s podpisy stran umístěnými na jedné listině, soud však dovodil, že finanční částky získané státem bez právního důvodu nejsou hodnotami, jež by mu náležely, a dispozice s nimi tudíž nepodléhají zvláštnímu režimu nakládání se státním majetkem zakotvenému v zákoně č. 219/2000 Sb., nemluvě navíc o tom, že žalovaná v souladu s dohodou, kterou nyní zpochybňuje, již částečně plnila. Soud rovněž vyloučil, že by v době uzavření dohody o narovnání byly nároky žalobkyň promlčeny (což by rovněž vedlo k nutnosti učinit daný právní úkon písemně), přičemž aplikoval desetiletou objektivní promlčecí dobu podle § 107 odst. 2 obč. zák., neboť konstatoval, že žalovaná měla ještě před rozdělením poslední splátky indonéského dluhu informace, na jejichž základě jí muselo být zřejmé, že se na úkor žalobkyň bezdůvodně obohacuje. Z předeslaných důvodů bylo třeba žalobě vyhovět. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2013, č. j. 29 Co 166/2013-388, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalované ve výrocích I. i II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. je změnil, pokud jde o výši přiznané náhrady nákladů řízení, jinak je i v tomto výroku potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud aproboval skutkový závěr soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o narovnání, kterou žalovaná splnila pouze částečně, žalobkyně se proto po právu domáhají rozdílu mezi tím, co jim bylo vyplaceno a co jim podle dohody vyplaceno být mělo. V podrobnostech pak odkázal na právní úvahy obvodního soudu, s nimiž se plně ztotožnil. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jež pokládá za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zdůrazňujíc, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že bezdůvodné obohacení spočívá ve zvýšení aktiv či snížení pasiv obohaceného. Pakliže soudy nižších stupňů dovodily, že požadované peněžní prostředky nebyly v majetku státu, nemůže být stát pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení, neb na úkor žalobkyň nezískal žádný majetkový prospěch. Pokud naopak tyto peníze byly majetkem České republiky (což koresponduje širšímu chápání majetku státu prosazovanému dovolatelkou), dopadal na dispozice s nimi § 17 zákona č. 219/2000 Sb., jenž vylučuje uzavření dohody o narovnání mezi účastníky v ústní formě. Závěry soudů nižších stupňů jsou tak v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i předpisy hmotného práva. Dovolatelka dále zpochybňuje názor soudů týkající se nepromlčení nároků žalobkyň, jež měla upravovat dohoda o narovnání. Vzhledem k tomu, že byl indonéský dluh vypořádáván ve splátkách probíhajících od roku 1971 a každá splátka se musela promlčovat samostatně, byly v roce 2005 bez ohledu na použití desetileté promlčecí doby nároky ze splátek realizovaných před rokem 1996 promlčeny. I proto musela mít dohoda o narovnání, která se na ně měla vztahovat, v souladu s § 585 odst. 2 obč. zák. písemnou formu. Soud prvního stupně se danou otázkou nezabýval, domnívaje se, že řeší jen nároky za období let 1996 až 1999, pro tento závěr však neměl v provedeném dokazování oporu. Je konečně pochybné, zda lze v kontextu posuzovaného případu aplikovat desetiletou promlčecí dobu, jelikož v celém řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná rozdělovací klíč stanovila s úmyslem dosáhnout bezdůvodného obohacení. Se zřetelem k výše uvedenému dovolatelka navrhuje Nejvyššímu soudu napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. K dovolání podaly společné vyjádření žalobkyně, jež zdůraznily, že pod pojem majetek používaný v zákoně č. 219/2000 Sb. nelze podřazovat hodnoty, které stát nabyl bez právního důvodu, jelikož přijetím těchto finančních prostředků nevzniklo státu majetkové právo, nýbrž závazek k vydání obdrženého plnění. Žalobkyně rovněž odkazují na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3042/11, v nichž jsou akcentovány ochrana důvěry třetích osob v akty státu a nemožnost odhlížet od jeho veřejnoprávní povahy ani v případech, kdy vystupuje v soukromoprávních vztazích. Žalobkyně dále konstatují, že argumentace žalované vztahující se k otázce promlčení je skutkové povahy, a navrhují Nejvyššímu soudu předmětné dovolání odmítnout, eventuálně zamítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně jednající podle § 241 odst. 2 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalované Nejvyšší soud shledal přípustným, jelikož dovolatelkou nastolená otázka aplikovatelnosti ustanovení § 17 zákona č. 219/2000 Sb. nebyla v