28 Cdo 667/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 667/2025-1275 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) B.-A. K. H. a b) P. G., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 37, o vydání náhradního pozemku, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 70 C 257/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. listopadu 2024, č. j. 95 Co 563/2024-1237, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení ve výši 14 950 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jiřího Hartmanna. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 95 Co 563/2024-1237, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 7. 2024, č. j. 70 C 257/2019-1175, ve výroku II, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. P., a změnil jej v nákladových výrocích III a IV (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). 2. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Předestřela otázku ocenění právnímu předchůdci žalobců odňatých a posléze nevydaných pozemků v k. ú. XY a v k. ú. XY. Upozorňovala, že odvolací soud učinil na základě provedeného dokazování nesprávné závěry stran absence podmínek aplikace srážek ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Měla za to, že se odvolací soud svými závěry odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, ze dne 21. 10. 2029, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, a ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019. Vytýkala rovněž, že odvolací soud z důvodu koncentrace řízení nepřihlížel k jejím tvrzením o okolnostech zakládajících aplikaci srážek ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Uváděla, že se tím odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010. 3. Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, popř. zamítl jako nedůvodné. 4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že výše restitučního nároku (náhrady) dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) – ať již přichází do úvahy náhrada finanční dle § 16 odst. 1 zákona o půdě či náhrada pozemková dle § 11a zákona o půdě – se odvozuje od ceny odňatých pozemků, již je nutno – s ohledem na ustanovení § 28a zákona o půdě – určit v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3386/17). Aplikaci srážek z ceny stavebních pozemků dle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. pak implikují individuální skutkové závěry o takovém charakteru a stavu odňatých pozemků (jež budou typicky výsledkem znaleckého dokazování; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3474/2024), které právními předpisy předvídanou cenovou redukci umožňují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1790/2021). Dovolací soud přitom setrvale zdůrazňuje, že dokazováním zjištěný charakter a stav odňatých pozemků odůvodňující dle právních předpisů korekci ceny (dle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.) nemůže být bez dalšího upozaděn úvahou soudu, jež by aplikaci právním předpisem stanovených cenových srážek apriori vylučovala (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021), a že naplnění podmínek pro užití ustanovení cenového předpisu o srážkách ceny ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. je nutno posuzovat se zřetelem k individuálním skutkovým poměrům daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2667/2018, a ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018). 6. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, čerpal-li své skutkové závěry o takovém charakteru a stavu odňatých pozemků, jež aplikaci srážek ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. neodůvodňují, z výsledků znaleckého dokazování. Respektoval přitom judikaturní závěry, dle nichž znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. nepodléhají. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená pak, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jejž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019). V souladu s uvedenými konkluzemi odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku řádně vysvětlil, z jakého důvodu při posuzování ceny odňatých pozemků vycházel ze znaleckého posudku Ing. Jiřího Šnejdra, a nikoliv z dovolatelkou předloženého oponentního posudku znalce Ing. Zdeňka Bureše. Vysvětlil přitom, že znalecký posudek vypracovaný Ing. Jiřím Šnejdrem – na rozdíl od znaleckého posudku vypracovaného Ing. Zdeňkem Burešem – obsahuje grafické vyjádření a slovní vysvětlení, jaká konkrétní část (výměra) odňatých a nevydaných pozemků byla územním plánem z roku 1964 zahrnuta mezi stavební pozemky a z jakých důvodů; jeho konkluze jsou navíc podpořeny leteckými snímky z rozhodného období. Ze znaleckých závěrů Ing. Jiřího Šnejdra vyplývá přitom též absence (skutkových) předpokladů aplikace cenových srážek dle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., jestliže odňaté a posléze nevydané pozemky v k. ú. XY byly v době svého odnětí stavebně srostlé s hlavním městem Prahou (již v roce 1965 byla na nich umístěn