28 Cdo 681/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 681/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 6. 2014 Spisová značka:28 Cdo 681/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.681.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Přechod majetku státu na obce Vydržení Dotčené předpisy:§ 134 odst. 1 obč. zák. § 2 odst. 3 předpisu č. 172/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 6. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 681/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce: město Hartmanice, IČ: 255467, se sídlem Hartmanice č.p. 75, proti žalované: obec Petrovice u Sušice, IČ: 255971, se sídlem Petrovice u Sušice č.p. 53, zast. JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech, Randova 204/I, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 52/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. října 2012, č. j. 10 Co 342/2012-232, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 29. března 2012, č. j. 6 C 52/2010-213, Okresní soud v Klatovech určil, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem – s podílem o velikosti jedné poloviny – pozemků parc. č. 12/2, 48/2, 59, 65/1, 67, 73/2, 80/1, 133/2, 145, 148/1, 148/2 a 119 v katastrálním území Kojšice, jakož i pozemků parc. č. 34/1, 64, 66/1, 66/2, 103/4, 123/1, 138/1, 139, 143/1 a 259 v katastrálním území Jiřičná, obec Petrovice u Sušice (výrok I). Současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Rozsudkem ze dne 4. října 2012, č. j. 10 Co 342/2012-232, Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvoalcího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že jako výlučný vlastník předmětných pozemků je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná (s odkazem na nabytí vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb., o převodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Jde o lesní pozemky, jež k 31. 12. 1949 vlastnily obce Kojšice, Jiřičná a Světlá. Rozhodnutím rady Okresního národního výboru v Sušici ze dne 24. 6. 1960 byly uvedené obce zrušeny a jejich vymezené části byly administrativně přičleněny k obcím Petrovice u Sušice a Hartmanice (účastníci tohoto řízení), jež se tak staly jejich právními nástupci. Na základě těchto zjištění odvolací soud uzavírá, že předmětné pozemky (představující tzv. historický majetek obcí; § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), přešly podle § 2 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. do podílového spoluvlastnictví obou účastníků coby právních nástupců zaniklých obcí, a to rovným dílem. Pozemky jako celek vzala v držbu žalovaná, která je převzala v červnu r. 1996 od Lesů České republiky, s.p. (jde-li o pozemky v kat. území Svojšice), resp. v říjnu 1993 (lesní pozemky v kat. území Jiřičná); podkladem pro zápis vlastnické práva do katastru nemovitostí záznamem stalo se její jednostranné prohlášení. Držba spoluvlastnického podílu patřícího žalobci zakládala se tak na právním omylu žalované, jenž – podle závěru odvolacího soudu – nelze kvalifikovat jako omyl omluvitelný. Žalované obci, jež žádala navrácení majetku, byl právní osud majetku, stejně tak jako okolnosti o právním nástupnictví zaniklých obcí bezpochyby známy. V této souvislosti odvolací soud poukázal též na skutečnost, že žalovaná již dříve vedla vůči žalobkyni obdobný spor (evidovaný u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 69/2006), v němž projevila znalost právního nástupnictví po zaniklých obcích, a již v roce 1993 iniciovala spor proti státnímu podniku Lesy České republiky (evidovaný u téhož okresního soudu pod sp. zn. 8 C 167/1993). Odvolací soud tudíž uzavírá, že objektivně posuzováno – se zřetelem ke všem okolnostem – žalovaná nemohla být v dobré víře, že je výlučnou vlastnicí pozemků, držba žalované co do podílu o velikosti jedné poloviny nemovitostí není oprávněná a nemohla tak vést k nabytí vlastnického práva (spoluvlastnického podílu, jenž ex lege připadl žalobci) vydržením (§ 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost zakládá na přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud „komplexně“ nevyřešené. Za nesprávné pokládá dovolatelka právní posouzení, že její držba spoluvlastnického podílu patřícího žalobci nebyla oprávněná a že tedy vlastnické právo k němu nenabyla vydržením. Omyl, jehož se dopustila převzetím celých pozemků do držby, pokládá za omluvitelný. Odvolacímu soudu přitom vytýká, že při posuzování omluvitelnosti omylu ztratil ze zřetele, že o předání předmětných lesních pozemků Lesy České republiky, s. p., jednaly pouze s žalovanou, nikoliv s žalobkyní a pouze s žalovanou následně sepsaly dohodu o předání pozemků coby „vkladuschopnou“ listinu pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Proti tomuto zápisu – tvrdí žalovaná – ani sama žalobkyně dříve nebrojila. Žalovaná navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen. Žalobce označil dovolání žalované za „procesně nepřípustné“ a „věcně zcela neodůvodněné“, pokládaje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané před 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále je „o. s. ř.“ Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241odst. 1 o. s. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku ze dne 6. listopadu 2010, č. j. 6 C 52/2010-137, proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil – viz usnesení odvolacího soudu ze dne 1. září 2011, č. j. 10 Co 76/2011-168), Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné. Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudu v hranicích otázek vymezených dovoláním. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, a d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví podle § 1. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 171/1991 Sb. je-li právním nástupcem obce zaniklé po 31. 12. 1949 jediná obec, přechází věc do jejího vlastnictví. Je-li právních nástupců více, přechází věc do jejich podílového spoluvlastnictví rovným dílem. Podle § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Podle odstavce 2 držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-l