28 Cdo 751/2014 — Nejvyšší soud

28 Cdo 751/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 4. 2014 Spisová značka:28 Cdo 751/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.751.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Obec Stát Státní podnik Vázanost nálezem Ústavního soudu Vydržení Dotčené předpisy:§ 2 odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb. § 2a odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb. § 134 obč. zák. § 8 předpisu č. 172/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 4. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 751/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Obce Ošelín, se sídlem v Ošelíně, IČ 00573612, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 93/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2013, č. j. 14 Co 286/2013-134, takto: Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2013, č. j. 14 Co 286/2013-134, jakož i rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 3. 2013, č. j. 4 C 93/2011-100. Věc se vrací Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Tachově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 3. 2013, č. j. 4 C 93/2011-100, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí blíže popsaných ve výroku rozsudku. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 11. 2013, č. j. 14 Co 286/2013-134, shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž předmětné pozemky jsou zapsány v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Tachov na LV č. 6 pro k. ú. D. Vzal za prokázané, že vlastnické právo k těmto nemovitostem je zapsáno České republice a žalovanému přísluší právo hospodařit s majetkem státu. Dále zjistil, že veškeré pozemky, jež jsou předmětem řízení, jsou tzv. přídělovým majetkem. Podle odvolacího soudu předmětem sporu je skutečnost, zda žalovaný předmětné pozemky poté, co se stala žalobkyně jejich vlastnicí, opětovně vydržel pro stát ve smyslu § 134 o. z. Podle odvolacího soudu pro posouzení sporu je třeba předmětné pozemky rozdělit do 2 skupin. Pozemky, které byly žalobkyni přiděleny přídělem č. 10, přešly do vlastnictví žalobkyně podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. již ke dni 24. 5. 1991, tj. ke dni účinnosti tohoto zákona. Od tohoto data předmětné pozemky užíval žalovaný a byl jejich oprávněným držitelem, neboť byl v dobré víře o tom, že mu pozemky patří se zřetelem ke všem okolnostem podle § 130 o. z. Předmětné pozemky byly vydány přímo obci Dolní Plezom dne 10. 12. 1947 a k zápisu vlastnictví těchto pozemků ve prospěch obce došlo dne 17. 12. 1947, přičemž obec Dolní Plezom byla právním předchůdcem obce Ošelín. Odvolací soud zaujal názor, že dobrá víra nemohla být zpochybněna samotným vydáním zákona č. 172/1991 Sb. Dospěl k závěru, že žalovaný vlastnické právo k předmětným pozemkům po uplynutí deseti let od 24. 5. 1991, t. j. 24. 5. 2001 vydržel pro stát ve smyslu § 134 odst. 1 o. z. Podle odvolacího soudu pozemky, které byly žalobkyni přiděleny přídělem č. 11, přešly do vlastnictví žalobkyně podle § 2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 1. 7. 2000. Od tohoto data počala běžet vydržecí doba a pokud žalobkyně neprokázala, že by svá práva uplatnila před 1. 7. 2010 nebo, že by oprávněná držba na straně žalovaného byla prolomena před tímto datem, nebylo možné žalobě na určení vlastnického práva vyhovět. Odvolací soud poukázal též na ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb. ve znění účinném do 28. 6. 2012 s tím, že žalobkyně tuto svoji povinnost nesplnila, když nárok na vydání pozemků poprvé prokazatelně uplatnila až v roce 2011. Po uplynutí deseti let od 1. 7. 2000 tak došlo k vydržení vlastnického práva pro stát ke všem pozemkům uvedeným v přídělu č. 11. Odvolací soud dále zaujal názor, že v důsledku přijetí novely (zákon č. 173/2012 Sb.), jmenovitě ustanovení § 8 odst. 1, bylo povinností žalobkyně (jako obce) nejpozději do 31. 3. 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu o určení vlastnického práva u soudu, pokud toto právo nebylo zapsáno v katastru nemovitostí. Nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. 4. 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát. Z toho dovodil, že stát nemohl přijít o vlastnické právo k nemovitostem, které již vydržel. V této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1966/2012. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 o. s. ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, t. j. zda je v souvislosti s přijetím ustanovení § 8 zákona č. 173/2012 Sb., při nesplnění povinnosti obce možno bez dalšího konstatovat, že za den přechodu vlastnického práva na stát se považuje 1. 4. 2013 nebo den, kdy uplynula vydržecí doba 10 let pro originární nabytí vlastnického práva pro stát. Další otázkou hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena je otázka, zda subjekt, který se domáhá vydržení vlastnického práva pro stát, byl v dobré víře, že je skutečným vlastníkem nemovitostí za situace, kdy nebyl po dobu plynutí pořádkové lhůty podle § 8 zákona č. 172/2012 Sb., ze strany obce podán návrh podán návrh příslušnému středisku geodézie na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí, přestože k nabytí vlastnictví obce k nemovitostem došlo přímo ze zákona č. 172/1991 Sb. Poukazovala na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1603/2005, sp. zn. 28 Cdo 1966/2012 a sp. zn. 28 Cdo 3360/2008 s tím, že dovolací soud by měl otázku řešenou soudy obou stupňů posoudit jinak. Podle dovolatelky po vydání rozhodnutí odvolacího soudu byl publikován nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2876/12, jehož závěry jsou stěžejní i pro posouzení právní věci žalobkyně. Namítala, že přípustnost je dána též z důvodu, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Touto otázkou je počátek běhu vydržecí lhůty, resp. počátek vzniku oprávněné držby, pokud by dovolací soud dovodil, že žalovaný obecně mohl vlastnické právo pro stát vydržet. Podle dovolatelky nemohla počít běžet vydržecí doba, potažmo žalovaný se nemohl stát oprávněným držitelem pozemků přidělených přídělem č. 11 před uplynutím jednoroční pořádkové lhůty podle § 8 zákona č. 172/1991 Sb., t. j. před datem 1. 7. 2001. Dovolatelka považovala za nesprávné závěry odvolacího soudu týkající se vydržení uvedených pozemků ve vlastnictví žalobkyně. Podle dovolatelky žalovaný nemohl nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením. V opačném případě by nebyl v dobré víře, že mu předmětné pozemky vlastnicky náleží a oprávněná držba mohla počít až dnem 1. 7. 2001. Namítala, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12 zákonodárce výslovně vyloučil možnost vydržení vlastnického práva státem v důsledku nedodržení původně stanovené lhůty. Podle dovolatelky k vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům vůbec reálně nemohlo dojít s tím, že ve shora uvedeném nálezu Ústavní soud vyslovil, že je nepřiměřeně přísné trestat obec za její pasivitu pozbytím práva ve prospěch státu, který již jednou obci vlastnictví svémocně odňal a je vyloučeno, aby stát vlastnické právo k nemovitostem vydržel v důsledku nedodržení pořádkové lhůty pro podání návrhu na zápis do katastru nemovitostí ze strany obcí. Podle dovolatelky žalovaný nemohl vlastnické právo k pozemkům, které jsou předmětem žaloby, nikdy vydržet. Dovozovala, že dovolací soud by k otázce pozbytí vlastnického práva obcemi, které toto vlastnické právo získaly ex lege zákonem č. 172/1991 Sb. z důvodu údajného vydržení vlastnického práva státem (resp. státním podnikem) měl s ohledem na shora uvedený nález Ústavního soudu zaujmout nové stanovisko a v tomto směru by měla být změněna i judikatura Nejvyššího soudu ČR. Namítala, že žalovaný tedy před vydáním zákona č. 172/1991 Sb. nebyl a ani jako vlastník, resp. státní podnik, být nemohl oprávněným držitelem pozemků, tím se mohl stát výhradně