28 Cdo 760/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 760/2025-477 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) H. S.-R., b) G. S.-R.-R., c) L. S.-R.-R., d) A. G., e) E. S., f) C. S.-S., g) E. S., h) R. M. B., ch) G. W., žalobci a) a d) – ch) zastoupeni JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze, Bělehradská 299/132, žalobci b) a c) zastoupeni Mgr. Magdalenou Dvořákovou Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Bolzanova 1615/1, za účasti: 1) Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, 2) Mendelova univerzita v Brně, IČO 62156489, se sídlem v Brně, Zemědělská 1665/1, 3) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, 4) Správa a údržba silnic Jihomoravského kraje, příspěvková organizace, IČO 70932581, se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí 449/3, 5) město Blansko, IČO 00279943, se sídlem v Blansku, nám. Svobody 32/3, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 274/2020, o dovoláních žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2024, č. j. 37 Co 18/2024-414, takto: I Dovolání se odmítají. II Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně účastníkům řízení: Lesy České republiky, s. p., Mendelova univerzita v Brně, Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a město Blansko na náhradě nákladů dovolacího řízení každému 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III Ve vztahu mezi žalobci a účastníkem řízení Správa a údržba silnic Jihomoravského kraje, příspěvková organizace, nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z nich. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 11. 2024, č. j. 37 Co 18/2024-414, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 11. 2023, č. j. 6 C 274/2020-358, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce a) je vlastníkem ideální jedné třetiny, žalobci b) a c) vlastníky každý ideální jedné šestiny a žalobci d) – ch) vlastníky každý ideální jedné osmnáctiny specifikovaných pozemků v k. ú. XY, XY a XY, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu žalobci podali dovolání. Předestřeli otázku, zda soudy jsou ve smyslu § 135 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), vázány rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 10. 4. 2006, č. j. VS-953/51/2-1998, a na něj navazujícím rozhodnutím ministra vnitra o rozkladu ze dne 9. 10. 2006, č. j. VS-160/RK/3-2006, jimiž nebylo vyhověno žádosti jejich právního předchůdce H. M. S.-R. o zachování československého občanství, jestliže jsou nicotnými právními akty a kolidují s nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 98/04, publikovaným pod č. 133/2005 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 114/96, publikovaným pod č. 114/1997 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Měli za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2024, sp. zn. I. ÚS 854/23, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 9 Ao 37/2021, a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaného pod č. 11/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010. Vznesli dále otázku, zda jejich právnímu předchůdci bylo zachováno československé státní občanství, bylo-li mu uděleno osvědčení typu B podle § 2 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, případně, zda mu ve vztahu k České republice vzniklo tzv. „funkcionální občanství“. Měli za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 4. 10. 1995, sp. zn. II. ÚS 22/94, ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 2486/13, publikovaného pod č. 184/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. II. ÚS 326/98, publikovaného pod č. 88/2001 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. I. ÚS 337/99, publikovaného pod č. 170/2000 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 385/07, publikovaného pod č. 182/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Konečně vytýkali nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, přičemž odkazovali na nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 4029/19, publikovaný pod č. 49/2020 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. 3. Účastník řízení Lesy České republiky, s. p., navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek potvrdil. Účastníci řízení Mendelova univerzita v Brně a město Blansko navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Účastník řízení Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. 4. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Při řešení otázky vázanosti soudu rozhodnutím o osobním stavu (§ 135 o. s. ř.) lze vycházet z ustanovení § 7 o. s. ř. vymezujícího věci, jejichž projednávání náleží do civilní pravomoci soudů, přičemž jiné věci civilní soudy nesmí rozhodovat. To ovšem neznamená, že by civilní soud nebyl oprávněn při výkonu své pravomoci posuzovat i otázky zasahující do oboru trestního nebo správního práva. V rámci zjišťování skutkového stavu věci je totiž civilní soud oprávněn zjistit a posoudit celý skutkový základ uplatňovaného nároku, nikdy však není oprávněn z určitých skutečností vyvozovat důsledky stanovené trestním nebo správním právem. Zákon tedy rozlišuje při výkonu civilní pravomoci právo soudu samostatně posuzovat určité otázky od práva vydávat o těchto otázkách autoritativní rozhodnutí; posledně uvedené právo je omezeno jen na věci náležející do civilní pravomoci uvedené v § 7. Princip vázanosti soudu rozhodnutím o osobním stavu znamená, že tuto otázku nikdy nelze řešit jako otázku prejudiciální v jiném řízení. Takovou otázku je oprávněn řešit jedině věcně a místně příslušný soud (správní orgán) v řízení, ve kterém se rozhoduje o osobním stavu. Nejvyšší soud pak zdůrazňuje, že u správních aktů (bez ohledu na to, zda byly vydány v souladu se zákonem či nikoliv) platí presumpce jejich správnosti, a soud (nejsou-li nicotné) z nich vychází (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Ve vztahu k dalším subjektům lze nepochybně odkázat na obecně uznávaný princip právní jistoty a presumpce správnosti správních rozhodnutí, jímž se ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval Ústavní soud, přičemž konstatoval, že podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu, nebo z aktu aplikace práva. Důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné, či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Princip dobré víry pak působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2068/2024, či nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01, publikovaný pod č. 117/2003 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 163/02, publikovaný pod č. 169/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Judikatura dovolacího soudu je dále ustálena v tom smyslu, že podle § 135 odst. 2 o. s. ř. sice předběžné otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud (nejde-li o otázky vyjmenované v § 135 odst. 1 o. s. ř.) posoudit sám, bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Tomu též odpovídá, že (mimo věci správního soudnictví) jsou obecné soudy oprávněny hodnotit sprá