28 Cdo 811/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 811/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 8. 2013 Spisová značka:28 Cdo 811/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.811.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Promlčení Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 107 odst. 1 obč. zák. § 3 odst. 1 obč. zák. § 659 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 9. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 811/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 38.935.581,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 196/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2012, č. j. 20 Co 334/2011-298, 20 Co 285/2012-298, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se po žalované (původně České republice – Hygienické stanici hlavního města Prahy, dále též jen žalovaná) domáhá vydání částky 41.825.700,- Kč, která má představovat bezdůvodné obohacení vzniklé jednak tím, že v období od 1. 8. 2000 do 31. 7. 2004 (dále též „rozhodná doba“) užívala bez právního důvodu nemovitost (budovu s pozemkem) v jeho vlastnictví, aniž by mu za užívání něco platila (ušlé nájemné), a jednak tím, že ve stejném období nevyužité prostory v této nemovitosti pronajímala třetím subjektům, od kterých vybírala nájemné, jež si ponechala. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 22 C 196/2005-231, ve znění opravného usnesení ze dne 9. srpna 2011, č. j. 22 C 196/2005-258, a doplňujícího rozsudku ze dne 26. srpna 2011, č. j. 22 C 196/2005-269, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 2.890.118,80 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu co do částky 38.935.581,20 Kč i části zákonného úroku z prodlení zamítl (výroky II. a V.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.). Usnesením ze dne 6. dubna 2012, č. j. 22 C 196/2005-281, pak rozhodl o výši náhrady nákladů státu. Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že na žalovanou bylo podle hospodářské smlouvy ze dne 2. 4. 1991, č. 23/OEI/1991, uzavřené mezi ní a ÚNZ NV hl. m. Prahy převedeno právo hospodaření k budově Rytířská 12/404 (dále jen „předmětná budova“ nebo „nemovitost“), a to od 1. 1. 1991, kdy k této smlouvě byla rovněž připojena schvalovací doložka Magistrátního úřadu hl. m. Prahy ze dne 13. 6. 1991. Žádostmi ze dnů 20. 12. 1999 a 1. 4. 2003 byla žalovaná žalobcem vyzvána k určení odpovědného pracovníka pro spolupráci na převzetí nemovitosti žalobcem. Dále měl soud za zjištěné, že usnesením ze dne 20. 7. 2004 schválila Rada hl. m. Prahy výpůjčku nebytových prostor v přízemí, v 1. i ve 2. patře předmětné budovy (dále také jen jako „nebytové prostory“) a uložila Magistrátu uzavřít se žalovanou smlouvu o výpůjčce ke dni 31. 7. 2004 i převzít nemovitost ke dni 1. 8. 2004, přičemž z připojené důvodové zprávy se podává, že žalovaná užívala nemovitost na základě shora uvedené hospodářské smlouvy a nebytové prostory v přízemí domu pronajala dalším subjektům. V neposlední řadě měl za prokázané, že smlouvou o výpůjčce ze dne 1. 8. 2004 převzala žalovaná jako vypůjčitel nebytové prostory v nemovitosti a zavázala se je užívat k účelu stanovenému ve smlouvě s tím, že k přenechání prostor jinému potřebovala předchozí písemný souhlas půjčitele. Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.). Vzhledem k žalovanou vznesené námitce se nejdříve zabýval otázkou promlčení části žalobcem uplatněného práva (za období do 19. 11. 2002). Soud odmítl úvahu žalobce, že se jedná o obchodně závazkový vztah ve smyslu § 261 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a zdůraznil, že jde o vztah mezi obcí a státem, navíc obsah závazku ukazuje na občanskoprávní vztah – smlouvu o výpůjčce (§ 659 a násl. obč. zák.). Z tohoto důvodu dospěl k závěru, že žalobci nelze přiznat jím požadovanou část nároku za období od 1. 8. 2000 do 19. 11. 2002 s ohledem na marné uplynutí promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák., jelikož žaloba byla u soudu podána až dne 19. 11. 2004. Dále se soud zabýval hospodářskou smlouvou, kterou shledal platně uzavřenou podle § 347 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ke dni 2. 4. 1991 a podle níž právo hospodaření přešlo na žalovanou dne 1. 1. 1991. Magistrátní úřad hl. m. Prahy se k této smlouvě připojil schvalovací doložkou ze dne 13. 6. 1991 poté, co se stala obec podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, vlastníkem předmětné budovy. Dovodil tak, že žalobce s užíváním nemovitosti žalovanou vyslovil souhlas. Soud vzal dále do úvahy, že žalobce od samého počátku o užívání předmětné budovy žalovanou věděl a přitom vůči ní neučinil žádný krok, jímž by dal najevo svůj nesouhlas s tímto užíváním, přičemž výzvy ze dnů 20. 12. 1999 a 1. 4. 2003 za takovýto úkon (nesouhlas) považovat nelze, neboť neobsahují pokyn k vyklizení nebytových prostor. To, že žalovaná užívá nebytové prostory v předmětném domě s vědomím a souhlasem žalobce přitom vyplývá i z důvodové zprávy k usnesení Rady hl. m. Prahy ze dne 20. 7. 2004. Soud proto dospěl k závěru, že s účinností novely občanského zákoníku od 1. 1. 1992 užívala žalovaná nebytové prostory v nemovitosti na základě konkludentně uzavřené smlouvy o výpůjčce (§ 659 a násl. obč. zák.) a od 1. 8. 2004 na základě smlouvy o výpůjčce uzavřené v písemné formě. Žalovaná proto byla oprávněna užívat nebytové prostory bezplatně (na základě smlouvy o výpůjčce), a z tohoto důvodu jí užíváním těchto prostor nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení na úkor žalobce. Současně však soud dovodil, že žalovaná nebyla oprávněna pronajímat nebytové prostory v nemovitosti, jelikož to je již ze samé podstaty výpůjčky vyloučeno (§ 661 odst. 2 obč. zák.). Inkasovala-li žalovaná na základě nájemních smluv, které uzavřela s třetími subjekty, nájemné za období od 19. 11. 2002 do 31. 7. 2004 v celkové výši 2.890.118,80 Kč, obohatila se tím na úkor žalobce přijetím plnění bez právního důvodu, což tedy představuje bezdůvodné obohacení, jež je povinna žalobci vydat (§ 451 obč. zák.). K odvolání obou účastníků přezkoumal napadená rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž rozsudkem ze dne 27. září 2012, č. j. 20 Co 334/2011-298, 20 Co 285/2012-298, rozsudek ve výrocích o věci samé a usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), změnil rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry, které učinil soud prvního stupně, a dodal, že pro posouzení nároku žalobce není zásadně významná hospodářská smlouva ze dne 2. 4. 1991, neboť žalobce se domáhá vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 8. 2000 do 31. 7. 2004. V tomto období však již předmětnou budovu vlastnil žalobce, na nějž vlastnictví k ní přešlo podle zákona č. 172/1991 Sb., přičemž okamžikem přechodu vlastnického práva došlo k zániku práva hospodaření, jež bylo odvozené od vlastnictví státu. Dále soud zdůraznil, že žalobce o užívání nebytových prostor žalovanou věděl, vyjádřil s ním souhlas (schvalovací doložkou Magistrátního úřadu hl. m. Prahy ze dne 13. 6. 1991 k hospodářské smlouvě) a až do podání žaloby nikdy žalovanou nevyzval, aby za užívání nemovitosti platila. Do 1. 8. 2004 tak žalovaná užívala nebytové prostory v předmětné budově na základě konkludentně uzavřené smlouvy o výpůjčce (§ 659 a násl. obč. zák.) a od 1. 8. 2004 na základě písemně uzavřené smlouvy o výpůjčce, která byla uzavřena právě s ohledem na předešlé bezplatné užívání nemovitosti žalovanou, jež tedy v rozhodné době užívala nebytové prostory (bezplatně) na základě právního důvodu (smlouvy o výpůjčce) a jejich užíváním se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila. I kdyby tomu tak nebylo, byl by nárok žalobce na zpětnou úhradu nájemného od roku 2000 do uzavření smlouvy o výpůjčce (tj. do 1. 8. 2004), s ohledem na jeho předchozí chování a funkci žalované jako organizační složky státu při ochraně veřejného zdraví, v rozporu s § 3 odst. 1 obč. zák. Žalovaná však bezdůvodné obohacení na