28 Cdo 832/2009 — Nejvyšší soud

28 Cdo 832/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 4. 2009 Spisová značka:28 Cdo 832/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.832.2009.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 832/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání Č. r. – K. p. r., za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a o dovolání S. P. h., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 25. 9. 2008, sp. zn. 20 Co 283/2008, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 199/2005 (žalobců: 1. V. T., 2. N. T., a 3. J. Š., zastoupených, proti žalované Č. r. – Kanceláři prezidenta republiky, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, o vydání nemovitostí, za účasti v řízení vedlejšího účastníka řízení S. P. h., zastoupené advokátem), takto: Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 25. 9. 2008, sp. zn. 20 Co 283/2008, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22. 10. 2007, č. j.  12 C 199/2005-180. Věc se vrací k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobců, podané u soudu 10. 2. 2000, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22. 10. 2007, č. j. 12 C 199/2005-180. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované uloženo uzavřít se žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku dohodu o vydání domu čp. 193 s pozemkem parc. č. 374/6 (o výměře 275 m2) v katastrálním území H. Žalované a vedlejšímu účastníku řízení bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů řízení 40.573 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalované a vedlejšího účastníka řízení proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 25. 9. 2008, sp. zn. 20 Co 283/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22.10. 2007, č.j. 12 C 199/2005-180 (ve znění opravného usnesení z 25. 4. 2008, č. j. 12 C 199/2005-212, a doplňujícího usnesení z 20. 11. 2007, č. j. 12 C 199/2005-188). Žalované a vedlejšímu účastníku řízení bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení 13.090,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované nebyla shledána opodstatněnými. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, správně posoudil podmínky pro aplikaci ustanovení § 3, § 4 a § 5 zákona č. 87/1991 Sb., ovšem nesprávně tu aplikoval ustanovení § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb.; toto ustanovení lze totiž, podle názoru odvolacího soudu, aplikovat na případy vyvlastnění, k němuž došlo na základě vydaného správního rozhodnutí a za vyvlastnění má být vyplacená náhrada. V daném případě správní rozhodnutí o vyvlastnění vydáno nebylo a náhrada byla složena na tzv. vázaný účet (což odpovídalo ustanovení vyhlášky č. 82/1954 Sb. a později vyhlášky č. 231/1956 Sb.) protože tu šlo o úhradu vyšší než 3.00,- Kč, přičemž z vázaného účtu bylo možno vyplatit soukromníku ročně 3.000,- Kč). Nelze tu tedy, podle názoru odvolacího soudu, dovodit restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb. Bylo tu však na místě, podle názoru odvolacího soudu, aplikovat na projednávanou právní věc ustanovení § 6 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., neboť převzetí nemovitostí státem tu bylo důsledkem postupu porušujícího lidská práva a svobody. Odvolací soud vyslovoval svůj názor, že vládní nařízení č. 55/1954 Sb. bylo sice platným právním titulem pro přechod vlastnického práva k nemovitostem v areálu P. h. na stát, ale v daném případě nešlo o postup, který by byl v souladu se zásadami vyjádřenými v § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud dovozoval, že v tomto případě bylo původní vlastnicí nemovitostí odňato vlastnické právo k nemovitostem majícím značnou hodnotu, a to v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 a 2 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., podle něhož bylo možné soukromé vlastnictví omezit jen zákonem, případně provést vyvlastnění majetku za náhradu (pokud zákon nestanovil, že se náhrada dávat nemá). V daném případě však nebylo při  vyvlastnění postupováno podle zákona č. 280/1945 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, a podle zákona č. 20/1955 Sb., o řízení věcech správních (včetně možnosti podat odvolání proti správnímu rozhodnutí o vyvlastnění i včetně možnosti soudního přezkumu rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění). Těchto zákonných možností obrany byly osoby, na jejichž majetek dopadalo vládní nařízení č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti P. h., zbaveny; bylo tomu tak i v daném případě. Odvolací soud je toho názoru, že toto vládní nařízení překročilo rámec zmocnění, které bylo dáno jen k opatřením nutným ke splnění úkolů státního plánu rozvoje národního hospodářství ve smyslu ustanovení § 14 zákona č. 2/1954 Sb.; v tomto zákoně nebyla žádná zmínka o vytvoření chráněné oblasti P. h. (ani o kulturních památkách obecně). Proto tu postup podle vládního nařízení č. 55/1954 Sb., znamenal jen „skryté znárodnění“ a tento postup porušoval obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/18991 Sb. Měl proto odvolací soud za to, že na takové převzetí věcí se vztahuje restituční povinnost věci vydat podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud byl i toho názoru, že za dané situace již není významné, zda výše poskytnuté náhrady za nemovitosti odpovídala tehdy platným předpisům a okolnost, že právní předchůdkyni žalobců byla poskytnuta náhrada, se kterou nemohla volně disponovat, protože to „jen dokresluje majetkovou křivdu, která byla původní vlastnici způsobena“. Odvolací soud měl také za to, že v tomto soudním řízení bylo prokázáno (zejména na základě znaleckého posudku), že v daném případě nejsou podmínky pro vyloučení naturální restituce ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (v důsledku ztráty stavebně technického charakteru domu zásadní přestavbou). Námitka žalované, že tu došlo k zániku původní budovy domu jako samostatné věci, nebyla v řízení doložena; naopak z provedeného znaleckého posudku vyplývá, že rekonstrukcí domu v sedmdesátých letech minulého století byly v domě, o jehož vydání jde v tomto řízení, provedeny jen nepatrné změny a nedošlo k jeho zásadní úpravě nebo dokonce k jeho zániku. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalované k uzavření dohody o vydání nemovitostí jako věcně správný (včetně výroku o nákladech řízení) podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Č. r. – K. p. r., jako žalované, a to na adresu Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který za žalovanou v tomto řízení jednal, a to dne 8. 10. 2008 a dovolání ze strany uvedené žalované bylo 8. 12. 2008 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovení v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Vedlejšímu účastníku řízení (S. P. h.) byl rozsudek odvolacího soudu doručen 3. 10. 2008 a dovolání ze strany vedlejšího účastníka bylo předáno dne 3. 12. 2008 na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy rovněž ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. V dovolání žalované Č. r. – K. p. r. bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolávající se žalovaná poukazovala na to, že soud prvního stupně i odvolací soud nevycházely ve svých rozhodnutích z právního názoru, vyjádřeného v předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu z 27. 9. 2005 (28 Cdo 2052/2003 Nejvyššího soudu), a v rozporu s těmito závěry dospěly k nesprávnému názoru, že v daném případě byl přechod nemovitostí na stát důsledkem postupu porušujícího lidská práva a svobody a že jen takto došlo k získání těchto nemovitostí státem. Podle názoru dovolat