28 Cdo 839/2011 – Nejvyšší soud

28 Cdo 839/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce M. P., IČ 11436212, podnikajícího pod obchodní firmou Miroslav Prošek – Řeznictví, uzenářství, s místem podnikání ve Frýdlantu v Čechách, Jiráskova 737, zastoupeného JUDr. Milošem Vorlem, advokátem se sídlem v Liberci 4, Moskevská 637/16, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o náhradu škody ve výši 15.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 79/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2010, č. j. 28 Co 292/2010-68, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, s tvrzením, že podniká v oboru jatek a masné výroby a v roce 1991 zakoupil areál Jatek Frýdlant v Čechách, kde provedl rozsáhlou rekonstrukci (kolaudačním rozhodnutím příslušného stavebního úřadu ze dne 23. 12. 1998 mu bylo povoleno užívání stavby „porážka a výrobna masných produktů“). Po opakovaných veterinárních kontrolách uložila Krajská veterinární správa pro Liberecký kraj (dále jen „KVS LK“) rozhodnutím ze dne 28. 11. 2003, č. j. 95/03-K-734/03, žalobci, aby ve své provozovně snížil objem porážek na limit daný pro jatky s malou kapacitou, a to aniž existovaly věcné či právní důvody k vydání takového rozhodnutí. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu, v jehož důsledku žalobci v období od roku 2004 do roku 2006 ušel zisk v celkové výši 33.488.640,- Kč. Žalovaná jeho žádosti o náhradu škody ve výši 15.000.000,- Kč nevyhověla. Nesprávný úřední postup spatřuje žalobce především v tom, že jeho provozovna byla původně zkolaudována pro provoz jatek a masné výroby a odpovídala všem platným právním předpisům, přesto mu bylo uloženo snížit objem porážek, přičemž od 1. 1. 2007 mu bylo umožněno navrátit se k původnímu rozsahu výroby, aniž by žalobce zásadním způsobem provozovnu jatek a podmínky výroby změnil. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 12. 2009, č. j. 18 C 79/2009-37, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že objekt jatek ve vlastnictví žalobce byl zkolaudován dne 23. 12. 1998. KVS LK zjistila při kontrolách ve dnech 21. 1. 2002 a 10. 10. 2002, že provoz zmíněných jatek nesplňuje požadavky stanovené na provoz velkých jatek, tato skutečnost byla k námitce žalobce přezkoumána a potvrzena znaleckým posudkem. Žalobce se pokusil odstranit závady zpracováním projektu modernizace jatek a uplatněním žádosti o dotaci, která mu však nebyla poskytnuta. Vzhledem k nedostatku finančních prostředků žalobce nebyl schopen vytýkané závady odstranit a po ústním projednání podal žádost o schválení a registraci podniku v rozsahu malých jatek. Jeho žádosti bylo vyhověno a současně mu byly umožněny některé výjimky ze zákonem stanovených podmínek. Žalobce tedy v letech 2004 až 2006 prováděl rozsah porážek v objemu malých jatek. Soud prvního stupně věc posoudil dle ust. § 49 odst. 1 písm. h) a u) zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění účinném ke dni 26. 5. 2004, a dle ust. § 9 odst. 1 vyhlášky č. 202/2003 Sb., o veterinárních požadavcích na čerstvé maso, mleté maso, masné polotovary a masné výrobky, ve znění účinném ke dni 25. 4. 2004, a s odkazem na ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb. dovodil, že úřední postup KVS LK, vedoucí k vydání rozhodnutí, jímž bylo žalobci uloženo snížit objem porážek, nebyl nesprávný, neboť KVS LK přesně a úplně zjistila skutkový stav, opatřila si dostatečné podklady pro své rozhodnutí včetně znaleckého posudku, žalobci nebyla odňata možnost se řízení účastnit, měl možnost navrhovat důkazy a k provedeným důkazům se vyjadřovat. Soudu v tomto řízení nepřísluší posuzovat správnost vydaného rozhodnutí, když navíc sám žalobce navrhl, aby mu bylo povoleno provádět porážky v rozsahu daném pro jatky s malou kapacitou. Jelikož rozhodnutí KVS LK ze dne 28. 11. 2003, č. j. 95/03-K-734/03, nebylo zrušeno (žalobce proti němu nepodal opravný prostředek), nelze se nyní domáhat náhrady škody z důvodu nezákonného rozhodnutí, a protože postup správního orgánu se bezprostředně odrazil ve vydaném rozhodnutí, nelze se domáhat ani náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Nebylo navíc prokázáno, že KVS LK postupovala v rozporu s relevantními předpisy. Změna legislativního rámce pak nemůže zakládat odpovědnost státu za škodu. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2010, č. j. 28 Co 292/2010-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyjádřil svůj souhlas se závěry soudu prvního stupně v tom směru, že nejsou splněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu dle ust. § 13 ani dle ust. § 7 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací námitky týkající se neodborného posouzení při schvalování projektové dokumentace, resp. v kolaudačním řízení ohledně zrekonstruovaného provozu a nedodržení legislativou předepsaných požadavků stavby jatek nemohou obstát, protože soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost správních rozhodnutí vydaných ve správním řízení, tedy stavebního povolení, kolaudačního rozhodnutí a rozhodnutí o omezení kapacity jatek, a zjišťovat tak jejich nezákonnost. Vady, které žalobce namítá, mohou mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí, nicméně mohou být zvažovány jen z hlediska odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Nesprávný úřední postup pak předpokládá, že ke vzniku škody došlo na základě jiné činnosti státního orgánu než činnosti rozhodovací. Odpovědnost z nesprávného úředního postupu nezakládají vady řízení, např. při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností a právním posouzení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí. V situaci, kdy činnost správního orgánu vyústila v rozhodnutí, proti němuž žalobce nepodal opravný prostředek a jemuž se podřídil, odpovědnost státu za škodu nemohla vzniknout. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel obsáhle zrekapituloval skutkový stav věci a obsah rozsudku odvolacího soudu. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí tkví dle jeho názoru ve výkladu a aplikaci ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb., provedených odvolacím soudem. Dovolatel je přesvědčen, že v dosavadním řízení dostatečně popsal důvody a okolnosti, které mu bránily v podání opravných prostředků. Škoda navíc měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, přičemž žalobce důkladně popsal, v jakých úkonech správního orgánu vidí nesprávný úřední postup. Žalobce je dále toho názoru, že soudy nesprávně hodnotily důkazy a skutková tvrzení. Závěrem dovolatel navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom směru, že je prakticky shodné s dřívějšími podáními žalobce a nepřináší žádné nové argumenty. Žalovaná považuje závěry soudů za správné a domnívá se, že dovolání není přípustné. Žalobce neuvádí, v čem měly správní orgány porušit právní předpisy, když vyhověly jeho žádostem. Za důvod bránící žalobci podat opravné prostředky nelze považovat neschopnost dostát zákonným podmínkám stanoveným pro provoz jatek. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání však přípustné není. Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li