28 Cdo 839/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 839/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 5. 2023 Spisová značka:28 Cdo 839/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.839.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Žaloba určovací Církev (náboženská společnost) Zmírnění křivd (restituce) Přechod majetku státu na obce Dotčené předpisy:§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012 Sb. § 1 odst. 1 předpisu č. 172/1991 Sb. § 29 předpisu č. 229/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 7. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1995/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 839/2023-588 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, IČO: 00408026, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupený JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti městské části Praha 14, IČO: 00231312, se sídlem v Praze 14, Bratří Venclíků 1073, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného 1), o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 484/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2022, č. j. 54 Co 102/2022-555, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jakuba Kotrby. III. V poměru mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. IV. V poměru mezi žalobcem a vedlejší účastnicí na straně žalovaného 1) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 13. 10. 2022, č. j. 54 Co 102/2022-555, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 8. 2021, č. j. 18 C 484/2015-474, ve výroku II. změněn tak, že se zamítá žaloba o určení, že vlastníkem pozemků parc. č. 1774/8, 263/4, 263/3, 522/2, 254/4, 1779/1, 1780/1, 1780/3 a 1782/3 v k. ú. Hloubětín je žalovaná 2) /výrok I. rozsudku odvolacího soudu/; současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, zda bezúplatnému převodu pozemků parc. č. 263/4, 263/3, 522/2, 1774/8 a 254/4 v k. ú. Hloubětín ze státu na žalovaného 1) bránilo ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012, resp. ve vztahu k pozemkům parc. č. 263/4, 254/4 a 1774/8 v k. ú. Hloubětín, jež jsou zemědělského či lesního charakteru, ustanovení § 29 zákona č. 229/19991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“). Měl za to, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil odchylně od judikatury dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. 23 Cdo 185/98, ze dne 11. 4. 2017, sp. zn, 28 Cdo 534/2015, ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5301/2015, a ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4153/2018), případně, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou (v poměrech ingerence Ministerstva financí dle ustanovení § 47b zákona č. 92/1991 Sb.). Kladl dále otázku, zda ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přešlo vlastnické právo k pozemkům parc. č. 1779/1, 1780/1, 1780/8 a 1782/3 v k. ú. Hloubětín ze státu na žalovaného 1) v situaci, kdy s nimi v rozhodné době (24. 5. 1991) hospodařil státní podnik Sady, lesy a zahradnictví. Měl za to, že se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Poukazoval přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017, ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4369/2007, ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006, ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 99/2003, ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 470/2007, ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3122/2022, a ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 216/2022, a na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, a ze dne 11. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3412/18. Uváděl rovněž, že závěr odvolacího soudu o faktickém hospodaření žalovaného 1) s uvedenými pozemky je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. 3. Žalovaný 1) navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. 4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Dovolací soud ve své dosavadní rozhodovací praxi odmítá analogickou aplikaci blokačního ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, mimo tzv. velkou privatizaci, kterou upravuje zákon č. 92/1991 Sb. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 501/2020, nebo ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 103/2021). S uvedeným judikatorním závěrem jsou tedy plně konformní konkluze odvolacího soudu, dle nichž souhlas Ministerstva financí s bezúplatným převodem majetku ze státu na žalovaného 1) udělený ve smyslu ustanovení § 47b zákona č. 92/1991 Sb. (upravujícího postup likvidátora v průběhu likvidace „státní organizace“) s blokačním ustanovením § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, nikterak nekoliduje. 6. Ustanovení § 47b zákona č. 92/1991 Sb., dle něhož musí likvidátor zpeněžovat majetek státních podniků (a jiných organizací uvedených v § 1 zákona) zásadně toliko ve veřejné dražbě (jiným způsobem jen se souhlasem ministerstva), nacházející se v části šesté zákona (zvláštní, přechodná a závěrečná ustanovení), se totiž privatizace netýká. Privatizace dle zákona č. 92/1991 Sb. (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2858/2010) se realizuje toliko rozhodnutím o privatizaci vydaným na základě návrhu privatizačního projektu (§ 5 zákona) a následně uzavřením smlouvy nebo veřejnou dražbou (§ 14 zákona), anebo tzv. kuponovou privatizací (část čtvrtá zákona); likvidaci státního podniku (organizace) pod tento proces podřadit nelze. 7. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v závěru, že ustanovení § 29 zákona o půdě, jež omezovalo nakládání s věcmi, které původně náležely církvím a náboženským společnostem, negarantuje ochranu původního tzv. církevního majetku obecně, nýbrž brání převodům toliko toho majetku, který je předmětem zákona o půdě, tedy majetku zemědělského (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, uveřejněný pod číslem 38/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017; uvedený závěr je zastáván i Ústavním soudem – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 232/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2918/16). 8. Ačkoliv lze dovolateli přisvědčit, že pro závěr o zemědělské povaze pozemku je rozhodující především naplnění