28 Cdo 878/2003 – Nejvyšší soud

28 Cdo 878/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání České republiky – Ministerstva financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře z 23. 1. 2003, sp. zn. 15 Co 607/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 275/2002 (žalobkyně M. Š., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, o 300.000,- Kč), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Žalobou, podanou u soudu 19. 12. 1996, se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí 300.000,- Kč jako finanční náhradu za nemovitosti, které jí nelze vydat pro demolici stavební nemovitosti v roce 1984 a pro sloučení pozemků s jinými pozemky; šlo o usedlost čp. 46 v P., s pozemky parc. č. 20 a 27, přičemž tyto nemovitosti byly původně zapsány ve vložce č. 46 pozemkové knihy pro katastrální území P. a byly původně vlastnictvím R. K. (zemřelého 14. 4. 1941), dědečka žalobkyně, a byly pak znárodněny podle ustanovení § 4 odst. 8 zákona č. 121/1948 Sb. (ve znění zákona č. 58/1951 Sb.) v roce 1952. Okresní soud v Táboře rozsudkem z 10. 2. 2000, č. j. 7 C 117/97-39, žalobu žalobkyně zamítl a nepřiznal žádnému z účastníků řízení náhradu nákladů řízení. O odvolání žalobkyně proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem z 30. 5. 2000, sp. zn. 15 Co 353/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl tímto rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Také právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nebylo žádnému z účastníků řízení přiznáno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře z 30. 5. 2000, sp. zn. 15 Co 353/2000, bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu z 27. 9. 2000, sp. zn. 28 Cdo 219/2000, s tím, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Žalobkyně podala proti uvedeným rozsudkům Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře a Okresního soudu v Táboře ústavní stížnost. Nálezem Ústavního soudu ČR z 2. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 710/2000, byly zrušeny rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 9. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2191/2000, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře z 30. 5. 2000, sp. zn. 15 Co 353/2000, rozsudek Okresního soudu v Táboře z 10. 2. 2002, č. j. 7 C 117/97-59, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze 17. 12. 1999, sp. zn. 15 Co 206/99. V odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 710/2000, bylo uvedeno, že v tomto posuzovaném případě šlo o akt státního orgánu, kterým došlo ke znárodnění předmětných nemovitostí, a v důsledku toho bylo právní předchůdkyni žalobkyně M. Š. zabráněno, aby se v roce 1955 ujala svého dědictví z titulu fideikomisární substituce po R. K. Tato skutečnost je doložena ve spise Okresního soudu v Táboře sp. zn. 7 C 117/97, kde je založena kopie protokolu ze dne 29. 12. 1955, sp. zn. D 946/55, sepsaného bývalým Státním notářstvím v Liberci o projednání pozůstalosti po R. K. V tomto protokolu se mimo jiné uvádí, že M K. se dostavila jako fideikomisární substitutka k projednání dědictví po R. K., avšak na straně 3 v bodu 12 je uvedeno, že „jiných nemovitostí podrobených substituci není“. Usedlost čp. 46 v P., ve skutečnosti cementárna (tj. tedy nemovitost, za kterou nyní M. Š. požaduje finanční náhradu), byla znárodněna výměrem Ministerstva stavebnictví z 19. 10. 1954, č. j. 115/712-Práv.2-54. Na základě těchto skutečností a úvah pak Ústavní soud ČR dospěl k závěru o protiústavnosti soudních rozhodnutí, která byla napadena ústavní stížností M. Š., podané Ústavnímu soudu ČR. Rozhodnutí obecných soudů, která nevzala v úvahu všechny uvedené okolnosti, lze tak, podle názoru Ústavního soudu ČR, označit za stojící v rozporu s cílem restitučních předpisů a jejich výklad, provedený obecnými soudy, je extrémní a v důsledku toho je odporující ústavně zaručeným základním právům a svobodám. V daném případě je totiž zřejmé, dovozoval Ústavní soud ČR, že právní předchůdce M. Š. se nemohl svého dědického podílu, jako náhradní dědic na základě tzv. svěřeneckého náhradnictví, ujmout vlivem jednání státu a jeho mocenských orgánů a jejich aktů, vydaných v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) a je tak naplněna skutková podstata restitučního důvodu uvedeného v ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; proto neexistují důvody, proč by k nápravě takové evidentní křivdy nemohlo dojít i ve vztahu k jeho dědičce M. Š. Ústavní soud ČR dále uváděl, že v této právní věci konstatuje, že ohledně poloviny předmětných nemovitostí, patřících původně R. K., k níž byla M. K. zřízena fideikomisární substituce, nelze v žádném případě zamítnout nárok žalobkyně M. Š. jen z toho důvodu, že nespadá pod ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Ústavní soud ČR dále konstatoval, že vzhledem k datu úmrtí M. K. (28. 6. 1955) se bude třeba vypořádat i s otázkou, jaké hmotně právní normy bylo třeba použít na projednání jejího dědictví, a to za situace, kdy v té době již neplatil obecný zákoník občanský z roku 1811. V dalším průběhu řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR se Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře zabýval odvoláním žalované České republiky - Ministerstva financí proti již dříve v tomto řízení vydanému mezitímnímu rozsudku Okresního soudu v Táboře z 13. 1. 1999, č. j. 7 C 117/97-37, o tom, že „základ žalobního nároku žalobkyně vůči České republice – Ministerstvu financí je opodstatněný“. Tento rozsudek soudu prvního stupně zůstal nedotčen již citovaným nálezem Ústavního soudu ČR z 2. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 700/2000. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře z 23. 1. 2003, sp. zn. 15 Co 607/2002, byl potvrzen uvedený mezitímní rozsudek Okresního soudu v Táboře z 13. 1. 1999, č. j. 7 C 117/97-37. Bylo také tímto rozsudkem odvolacího soudu vysloveno, že o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. V odůvodnění tohoto rozsudku odvolací soud poukazoval na právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 700/2000, podle nichž je třeba žalobkyni považovat za oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., a to i v případě, že není přímou dědičkou po původních vlastnících znárodněných nemovitostí. V důsledku znárodnění majetku těchto původních vlastníků bylo totiž M. K. zabráněno, aby se v roce 1955 ujala svého dědictví z důvodu svěřeneckého náhradnictví (fideikomisární substituce) po R. K. Zároveň však Ústavní soud ČR poukazoval na to, zdůrazňoval odvolací soud, že v dalším řízení bude třeba řešit otázku, podle jaké hmotně právní úpravy mělo být postupováno v době úmrtí M. K. v řízení o dědictví, když v té době již neplatil obecný zákoník občanský z roku 1811. Odvolací soud, vycházející z právního názoru Ústavního soudu ČR, dospěl k závěru, že žalobkyně, jako závětní dědička po M. K., je oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb., a M. K. bylo nutno při použití ustanovení obecného zákoníku občanského z roku 1811 (ve smyslu ustanovení § 565 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., tedy dříve platného občanského zákoníku) považovat za původní vlastnici jedné poloviny nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. M. K. pořídila dne 17. 2. 1954 závěť a v této závěti ustanovila dědičkou nemovitostí v P. přímo žalobkyni M. Š. Jí proto svědčí z tohoto důvodu právo dožadovat se náhrady za tyto nevydané nemovitosti ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., za polovinu těchto nemovitostí, jako oprávněné osobě. Odvolací soud pokládal dále za nepochybné, že v daném případě přešly nemovitosti, na něž je uplatňována finanční náhrada, na stát zčásti na základě rozhodnutí o vyvlastnění, aniž za ně byla poskytnuta náhrada (§ 6 odst. 1 písm. j/ zákona č. 87/1991 Sb.), a ohledně některých nemovitostí v P. nebyl učiněn žádný právní úkon o jejich převzetí státem (srov. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.); je tu tedy, podle názoru odvolacího soudu, dán restituční důvod. Také byl odvolací soud toho názoru, že podání žalobkyně, které bylo doručeno 23. 7. 1991 Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci, je nutno považovat za řádnou a včasnou výzvu povinné osobě a že nemá již právní význam, kdy došlo mezi samostatnými orgány státu k postoupení této žádosti orgánu příslušnému. Proto odvolací soud potvrdil mezitímní rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu financí ČR dne 20. 2. 2003 a dovolání ze strany žalované České republiky – Ministerstva