28 Cdo 879/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 879/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 7. 2025 Spisová značka:28 Cdo 879/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.879.2025.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 5 předpisu č. 87/1991 Sb. § 21 předpisu č. 87/1991 Sb. § 1 předpisu č. 229/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 8. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 13.10.2025IV.ÚS 3012/25 Lucie Dolanská Bányaiová Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 879/2025-950 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) J. H., zastoupený JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, b) D. P. S., c) M. A. E. K., d) E. N. K., e) M. P. K. b) až e) zastoupeni Vratislavem Pěchotou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Mánesova 1645/87, proti žalované: JUDr. Stanislava Vrchotová, správkyně konkurzní podstaty společnosti Brněnské cihelny, státní podnik - v likvidaci, identifikační číslo osoby 000 15 296, se sídlem v Brně, Mezírka 775/1, o vydání věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 201/95, o dovolání žalobců b) až e) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2024, č. j. 18 Co 205/2019-821, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 9. 2019, č. j. 13 C 201/95-631, uložil žalované povinnost uzavřít s žalobcem a) dohody (v tam uvedeném znění) o vydání specifikovaných nemovitostí dle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (výroky I a II), žalobu ve vztahu k žalobcům b) až e) zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky řízení (výroky IV a V) a náhradě nákladů státu (výroky VI a VII). 2. Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 10. 2024, č. j. 18 Co 205/2019-821, zastavil řízení o odvolání žalované (výrok I), ve výrocích I a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), v části výroku II, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované uzavřít s žalobcem a) dohodu o vydání pozemkové parcely č. XY v katastrálním území XY (oddělené specifikovaným geometrickým plánem z parcely č. XY), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a jinak jej ve výroku II potvrdil (výrok III), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení u soudů obou stupňů (výroky IV až VI) a o nákladech státu (výrok VII). 3. Rozhodováno bylo o žalobě, jíž se se původní žalobkyně paní B. S. (dříve K.) – jako oprávněná osoba – domáhala vůči žalované (tehdy Brněnské cihelny, státní podnik v likvidaci, coby její předchůdce) vydání rozsudku nahrazujícího projev vůle této povinné osoby uzavřít dohody o vydání věci podle § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, odůvodňujíc uplatněný nárok tím, že její zesnulý manžel P. K. byl vlastníkem specifikovaných nemovitostí, znárodněných dílčím znárodňovacím výměrem ministerstva průmyslu a byl také jediným společníkem veřejné obchodní společnosti G. K. a syn, jež vlastnila další specifikované (požadované) nemovitosti. Do řízení v jeho průběhu jako další účastníci přistoupili žalobci b) až e). 4. Odvolací soud vzal za správná soudem prvního stupně učiněná zjištění a jeho posouzení, že toliko žalobce a), resp. jeho právní předchůdkyně vyzvala povinnou osobu k vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. a dobrovolně neuspokojený nárok včas uplatnila u soudu, maje za doložené i okolnosti o jejím postavení coby oprávněné osoby a naplnění restitučního titulu. Naproti tomu žalobci b) až e) dle zjištění soudu povinnou osobu k vydání pozemků v zákonem stanovené prekluzívní lhůtě nevyzvali a nárok včas neuplatnili ani u soudu (§ 5 zákona č. 87/1991 Sb.), jestliže do řízení přistoupili až v průběhu roku 2016; jejich případný nárok tak zanikl. S ohledem na pluralitu oprávněných osob a včasné uplatnění nároku toliko žalobkyní a) vydá se jí věc celá (§ 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Odvolací soud se přitom po doplnění dokazování ztotožnil i s dalšími závěry soudu prvního stupně, kdy k námitkám žalobců b) až e) stran probíhajícího řízení před správním orgánem k současně uplatněnému nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a zpochybňujícím nezemědělský charakter pozemků akcentoval, že v projednávané věci není předmětem řízení půda patřící do zemědělského půdního fondu ani pozemky, které byly užívány k zemědělské činnosti v době jejich odnětí státem, nýbrž jde o nezemědělské nemovitosti v areálu bývalé „K. cihelny“. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo korigováno (částečně změněno) toliko ohledně části jednoho z pozemků (identifikovaného jako parc. č. XY v katastrálním území XY), jenž byl coby zemědělský předmětem rozhodnutí pozemkového úřadu. 5. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci b) až e), spatřujíce jeho přípustnost v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené, jakož i na vyřešení otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně. Považují za nesprávné, že uplatněný nárok na vydání pozemků soudy podřadily zákonu č. 87/1991 Sb., majíce za to, že jsou žalobou v přítomné věci nárokovány i pozemky či jejich části, na něž se vztahuje (či může vztahovat) zákon č. 229/1991 Sb.; přitom poukazují i na genezi či současný stav pozemků. Namítají, že aktuálně nárok uplatňují i u pozemkového úřadu v režimu zákona č. 229/1991 Sb., dosud o něm nebylo rozhodnuto a dle jejich mínění se tak na něj vztahuje i blokace dle § 5 odst. 3 tohoto zákona. Závěr o vydání celé věci žalobci a) je dle dovolatelů také v rozporu s rozhodovací praxí o možném přirůstání podílů. Rozsudku soudu prvního stupně vytýkají zmatečnost, zahrnuje-li jeho výrok neexistující pozemky, namítají, že soudy nezohlednily vstup žalobců do řízení či uznání jejich nároku povinnou osobou, a že se nevypořádaly i s řadou dalších argumentů. Doplňují, že podle jejich mínění ani žalobce a) nevyhověl podmínkám zákona č. 87/1991 Sb. Navrhují, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jemuž má být věc vrácena k dalšímu řízení. Spolu s dovolacím návrhem učinili dovolatelé i návrh na odložení právní moci napadeného rozhodnutí (jeho části dotčené dovoláním). 6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (v textu i jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. 7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 10. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. 11. V přítomné věci je rozhodnutí soudů nižšího stupně o zamítnutí žaloby ve vztahu k dovolatelům – žalobcům b/ až e/ (odvolací soud zamítavý výrok soudu prvního stupně potvrdil) založeno na posouzení, že jimi u soudu uplatněný nárok (byl-li by dán) zanikl. Vůči tomuto závěru dovolatelé efektivně nebrojí (neformulují k tomuto závěru žádnou otázku, s jejímž řešením by spojovali naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání). Jde nadto o závěr s judikaturou souladný, vyšly-li soudy (odvolací soud stran naplnění podmínek uplatnění restitučního nároku podle § 5 zákona č. 87/1991 Sb. současně odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně) ze zjištění, že dovolatelé povinnou osobu k vydání věci v zákonem