28 Cdo 881/2002 — Nejvyšší soud

28 Cdo 881/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 7. 2002 Spisová značka:28 Cdo 881/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.881.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 3 odst. 2 předpisu č. 116/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 881/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání R. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře z 24.1.2002, sp.zn. 15 Co 16/20021, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp.zn. 7 C 129/2001 (žalobce B. E., a.s., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. P., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Žalující akciová společnost se domáhala žalobou, podanou u soudu 10.7.2001, aby žalovanému bylo uloženo vyklidit a vyklizené žalující společnosti předat stavbu čp. 452 – objekt občanské vybavenosti na pozemku parc. č. 47/1 (o výměře 2477 m2) a také pozemek parc. č. 47/1, zapsané na listu vlastnictví č. 781 Katastrálního úřadu v T. pro katastrální území Ch.. V žalobě bylo uvedeno, že žalovaný uzavřel 1.5.1997 smlouvu o nájmu uvedených nemovitostí s právním předchůdcem žalující společnosti – G. Ch., s.r.o. K této smlouvě však nebyl udělen souhlas příslušného správního orgánu – Městského úřadu v Ch. podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., takže jde bez tohoto souhlasu o neplatnou smlouvu. Žalovaný však odmítl tyto nemovitosti vydat žalující společnosti; jde o nemovitosti určené k provozování obchodního domu. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v současné době zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, neobsahuje již podmínku předchozího souhlasu s pronájmem nebytových prostor; žalovaný ostatně smlouvu z 24.2.1997 zaslal Městskému úřadu v Ch. se žádostí o udělení souhlasu k ní, ale neobdržel písemnou odpověď na tuto žádost, jež by obsahovala nějaké námitky proti této smlouvě anebo souhlas k ní. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře z 231.11.2001, čj. 7 C 129/2001-19, byla žaloba žalující akciové společnosti zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 4.025,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku bylo uvedeno, že z provedených důkazů měl soud prvního stupně za prokázáno, že žalující akciová společnost se stala dne 2.2.2001 vlastníkem pozemku parc. č. 47/1 s domem čp. 452 v Ch., okres T.; podle kolaudačního rozhodnutí jde u stavby čp. 452 o Nákupní středisko Ch., které má v suterénu technické podlaží a v 1. a 2. nadzemním podlaží jsou místnosti určené k provozování prodejny masa, potravin, koberců, průmyslového zboží a oděvů; uvedený objekt obsahuje i chladírny, sklady, sociální zařízení, výtahy, rampu a strojovnu. Tento objekt včetně pozemku parc. č. 47/1 si smlouvou z 1.5.1997 pronajal žalovaný od tehdejšího vlastníka, a to na dobu určitou. Soud prvního stupně byl toho názoru, že tu nejde o pronájem nebytových prostor ve smyslu ustanovení zákona č. 116/1990 Sb., takže je tu nutno použít ustanovení § 631 a násl. občanského zákoníku. Soud prvního stupně poukazoval v této souvislosti na to, že stejně byl podle tohoto ustanovení posouzen spor, jenž byl řešen u Okresního soudu v Táboře pod sp.zn. 3 C 72/98, jenž se týkal stejné nájemní smlouvy a stejných nemovitostí. Ke smlouvě z 1.5.1997 jako celku nebylo proto zapotřebí souhlasu podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Soud prvního stupně byl dále toho názoru, že by se žalobce mohl úspěšně domáhat pouze toho, aby žalovaný vyklidil v domě čp. 452 v Ch. pouze nebytové prostory – místnosti určené k provozování obchodu a služeb (jež by měly být v uvedeném objektu konkrétně určeny kolaudačním rozhodnutím), ale protože žalobce požaduje vyklizení celého objektu i pozemku, pak při tomto způsobu žaloby a nedostatku jiných tvrzení žalobce nemůže být žalobě vyhověno pouze částečně a proto musel soud prvního stupně žalobu zamítnout celou jako nedůvodnou. O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře rozsudkem z 24.1.2002, sp.zn. 15 Co 16/2002. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žalovaný je povinen vyklidit a vyklizené žalobci předat do tří měsíců od právní moci rozsudku „stavbu čp. 452-objekt občanské vybavenosti, stojící na stavební parcele č. 47/1, a pozemek – stavební parcelu č. 47/1, o výměře 2477 m2 - zastavěnou plochu, zapsané u Katastrálního úřadu v T. na listu vlastnictví č. 781 pro katastrální území Ch. u T. a obec Ch.“. Žalovanému bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů částkou 15.731,- Kč. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo uvedeno, že v daném případě byly předmětem „Nájemní smlouvy o nemovitosti“, jež byla uzavřena 1.5.1997 mezi společností G. Ch., s.r.o., a žalovaným, také místnosti určené k provozování obchodu a služeb; přesto z důvodů uváděných soudem prvního stupně se tato smlouva řídí ustanovením § 663 a násl. občanského zákoníku. Pokud však předmětem smlouvy o nájmu nemovitostí je v jakémkoli rozsahu k celku i místnost určená k provozování obchodu a služeb, je k platnosti také smlouvy nezbytně nutný předchozí souhlas orgánu samosprávy podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Odvolací soud dále dovozoval, že „není zpochybňováno skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný neprokázal podání žádosti o udělení souhlasu s nájemní smlouvou uvedenému orgánu“; Městský úřad v Ch. sám uvedl, že písemnou žádost o udělení souhlasu k uvedené smlouvě neobdržel. Za této situace jsou nadbytečné „úvahy o tom, v jaké formě mohl být souhlas udělen a zda došlo k naplnění smyslu zákona, protože není prokázán právní úkon (žádost), ke kterému je souhlas vázán (k tomu srov. např. fikci souhlasu podle poslední věty ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. v tehdy platném znění, která se odvíjí od data doručení žádosti)“. V otázce, zda pro zmíněný nedostatek je nájemní smlouva z 1.5.1997 neplatná jako celek nebo zda je neplatná pouze některá její část, byl odvolací soud toho názoru, že i ostatní prostory podle smlouvy z 1.5.1997 přímo navazují na prodejny v domě čp. 452 v Ch. a tvoří zázemí samotného obchodu, který by sám o sobě nemohl existovat; pozemek přirozeně do uvedené kategorie nespadá. Proto měl odvolací soud za to, že tu nelze ve smyslu ustanovení § 41 občanského zákoníku žádnou část předmětu nájmu podle nájemní smlouvy z 1.5.1997 oddělit od jejího ostatního obsahu. Neoddělitelnost části smlouvy je tu třeba chápat obsahově; v daném případě je předmětem smlouvy budova nákupního střediska jako celku a stavební parcela, na níž je tato budova postavena. Znění smlouvy z 1.5.1997 tu znemožňuje rozlišovat jednotlivé prostory stavby, jak to naopak činil soud prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu „s ohledem na charakter pozemku, jako pozemku stavebního, pak není důvodu předpokládat, že by předmětem nájmu mohla zůstat sama tato nemovitost, neboť její nájem bez stavby by byl bezúčelný“. Proto odvolací soud hleděl na nájemní smlouvu z 1.5.1997 v celém rozsahu jako na smlouvu absolutně neplatnou podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. ve spojení s ustanovením § 39 občanského zákoníku. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že žalovaný nemá žádný právní důvod k užívání sporných nemovitostí, takže žalobcova žaloba na ochranu jeho vlastnického práva, a to vyklizením nemovitostí, je tu podle ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku důvodnou. Odvolací soud tedy změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že žalobě žalující akciové společnosti bylo vyhověno. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 i § 149 odst. 1 občanského soudního řádu a také ustanoveními vyhlášek č. 177/1996 Sb. a č. 484/2000 Sb. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného v řízení zastupoval, dne 13.2.2002 a dovolání bylo podáno u Okresního soudu v Táboře dne 29.3.2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti