28 Cdo 889/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 889/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 5. 2020 Spisová značka:28 Cdo 889/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.889.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhradní pozemek Dotčené předpisy:§ 11a předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 8. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 889/2020-521 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 155/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 23 Co 283/2019-432, a o přípustnosti vedlejšího účastenství H. K., narozené XY, F. M., narozeného XY, P. M., narozeného , všech tří bytem XY, a Z. T., narozené XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, takto: I. Vstup H. K., F. M., P. M. a Z. T. do řízení jako vedlejších účastníků na straně žalované se nepřipouští. II. Dovolání se odmítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.696,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13. Odůvodnění: Podaným dovoláním napadla žalovaná v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 4. 2019, č. j. 51 C 155/2016-365, ve výroku I o věci samé, kterým byl nahrazen projev vůle žalované (coby převodkyně) uzavřít s žalobkyní (nabyvatelkou) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a XY v katastrálním území XY (dále jen jako „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“) jako pozemků náhradních (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o půdě“); dále byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku o nákladech řízení (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, že byly naplněny předpoklady pro uplatnění (a uspokojení) restitučního nároku žalobkyně postupem mimo veřejnou nabídku náhradních pozemků, namítajíc, že nabízí dostatečné množství pozemků k převodu oprávněným osobám a že žalobkyně nebyla při uplatňování svého práva dostatečně aktivní; v tomto směru se podle dovolatelky soudy nevypořádaly se všemi jí uplatněnými námitkami. Dále dovolatelka zpochybňuje převoditelnost, potažmo vhodnost předmětných pozemků jako náhradních k uspokojení nároku žalobkyně, akcentujíc tu okolnost, že o převod pozemků požádalo v roce 2001 hlavní město Praha podle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“) a že v tomto směru je řízení postiženo „podstatnou vadou“, jestliže odvolací soud s odkazem na § 205a občanského soudního řádu odmítl provést důkaz žádostí hlavního města Prahy o převod pozemků. Překážku vydání pozemku parc. č. XY dle názoru dovolatelky představuje i okolnost, že jde o pozemek zastavěný stavbou, jež není stavbou dočasnou, jak dovodil odvolací soud, jenž přitom nesprávně vycházel ze znění již zrušené vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu, ve znění do 30. 6. 1998 (dále jen „vyhláška č. 85/1976 Sb.“); stavba přitom neumožňuje zemědělské využití daného pozemku a naplňuje výluku i ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Krom toho dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nepřezkoumal, zdali předmětné pozemky netvoří funkční celek s okolní zástavbou rodinných domků (jak dovolatelka tvrdí) a zda tato okolnost není na překážku zemědělskému využití pozemků. Po podání dovolání oznámili H. K., F. M., P. M. a Z. T. svůj vstup do řízení jako vedlejší účastníci na straně žalované. Proti vstupu vedlejších účastníků do dovolacího řízení vznesla námitky žalobkyně; navrhla nepřipuštění jejich vstupu do řízení, neboť nedoložili právní zájem na jeho výsledku. Podle § 243b o. s. ř. se v dovolacím řízení použije přiměřeně ustanovení § 93 o. s. ř. o vstupu vedlejšího účastníka do řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1843/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 116, roč. 1999). Podle § 93 odst. 2 věty druhé o. s. ř. rozhodne soud o přípustnosti vedlejšího účastenství jen na návrh. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci proti vstupu vedlejších účastníků do dovolacího řízení vznesla žalobkyně námitky, musel Nejvyšší soud o přípustnosti vedlejšího účastenství na straně žalované rozhodnout. Základním předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství je právní zájem vstupujících účastníků na výsledku řízení (§ 93 odst. 1 o. s. ř.). Právní zájem na výsledku řízení svědčí vedlejšímu účastníku tehdy, jestliže úspěch procesní strany, kterou v řízení podporuje, se zprostředkovaně a ve svém důsledku příznivě projeví i v jeho právním postavení (tj. co do jeho práv a povinností hmotněprávní povahy), čímž může být zabráněno dalšímu řízení, v němž by vystupoval již jako účastník řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, uveřejněný pod číslem 91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Okolnosti, jimiž navrhovatelé zdůvodňují svůj vstup do řízení – „postavení na jisto, kdo je vlastníkem pozemku 94/7 a 92/1“ – však nedokládají jejich právní zájem na výsledku tohoto sporu ve smyslu § 93 odst. 1 o. s. ř., neboť se výsledek řízení na jejich právním postavení neprojeví (skutečnosti, které by vliv výsledku řízení na právní postavení vstupujících vedlejších účastníků ani nejsou tvrzeny). Proto Nejvyšší soud vstup označených vedlejších účastníků do dovolacího řízení nepřipustil. Dovolání bylo pak Nejvyšším soudem (jako soudem dovolacím; § 10a občanského soudního řádu) projednáno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Rozhodo