28 Cdo 907/2018 — Nejvyšší soud

28 Cdo 907/2018 citace  Název judikátu:Stavba jako překážka vydání pozemku dle zákona č. 428/2012 Sb. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 9. 2018 Spisová značka:28 Cdo 907/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.907.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Církev (náboženská společnost) Zmírnění křivd (restituce) Stavba Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:15. 11. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 907/2018-288 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Stará Červená Voda, IČ 484 27 942, se sídlem ve Vidnavě, Kostelní 2, zastoupené Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Pivovarská 1504/8, proti žalovanému Lesům České republiky, s.p., IČ 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 131/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. října 2017, č. j. 69 Co 244/2017-91, t a k t o : I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč k rukám advokáta Mgr. Romana Krakovky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. 10 C 131/2015-40, nahradil souhlas žalovaného s uzavřením dohody o vydání specifikovaných pozemků v katastrálním území S. Č. V. (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Doplňujícím usnesením ze dne 16. 1. 2017, č. j. 10 C 131/2015-44, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 2. 2017, č. j. 10 C 131/2015-51, pak žalovanému uložil zaplatit soudní poplatek. Soud vzal za zjištěné, že žalobkyně je právní nástupkyní církevní právnické osoby, jíž byly sporné nemovitosti ke dni 11. 4. 1950 odňaty podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), tj. způsobem naplňujícím skutkovou podstatu majetkové křivdy ve smyslu § 5 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Bylo rovněž prokázáno, že předmětné pozemky tvoří koryto vodního toku – potoka Křemenáče –, které je stavebně upraveno (opevněno kamennou rovnaninou a dlažbou, svah je zpevněn plůtkem z laťoviny apod.). Naznačené provedení koryta však nepředstavuje stavbu ve smyslu občanskoprávním, jež by byla samostatnou věcí v právním smyslu, a tudíž ani nezakládá překážku vydání ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Z uvedených důvodů soud žalobě vyhověl. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 10. 2017, č. j. 69 Co 244/2017-91, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud připomněl, že odlišně od mínění odvolatele nepřešly sporné nemovitosti na stát ex lege podle ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy Československé socialistické republiky, a zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodního zákona), nýbrž již na základě zákona č. 46/1948 Sb. ke dni 11. 4. 1950, pročež je splněna podmínka jejich vydání oprávněné osobě ve smyslu § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Důvodná není ani námitka žalovaného, dle níž zde byla dána výluka z naturální restituce podle § 8 odst. 1 písm. a) citovaného předpisu, neboť úprava koryta potoka Křemenáče s ohledem na své technické provedení není samostatným předmětem soukromoprávních vztahů. Jako vlastnice koryta bude mít žalobkyně zajisté povinnosti vyplývající z § 50 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), to však vydání nárokovaných nemovitostí nijak nevylučuje. Myšlenka, že zákon č. 428/2012 Sb. nedopadá na pozemky s „katastrovanými“ vodními toky, pak oporu v právním řádu zcela postrádá. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, jenž má za to, že v judikatuře dosud nebyla řešena otázka zastavěnosti dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu ke stavbám vodních děl. Odvolacímu soudu vytýká, že nepředestřel výklad, jenž by umožňoval „specifikovat, která stavba vodního díla ve smyslu § 55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb. je samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním“, a která je naopak pouhou součástí pozemku. Dovolatel dále podrobně rekapituluje vývoj právní úpravy vlastnictví povrchových vod i vodních koryt a dovozuje, že předmětné nemovitosti do vlastnictví státu přešly přímo dle ústavního zákona č. 100/1960 Sb., pročež nelze hovořit o naplnění kterékoli ze skutkových podstat upravených v § 5 zákona č. 428/2012 Sb. Za neřešenou pokládá též otázku, zda je možné přikročit k vydání „katastrovaného“ koryta vodního toku, jež představuje veřejný statek, v režimu zákona č. 428/2012 Sb.; v tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, z něhož podle dovolatele vyplývá, že obdobné střety restitučního nároku a veřejného statku je třeba řešit ve prospěch zachování posléze uvedené hodnoty. Proto žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby jej zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež rozporovala přiléhavost námitek žalovaného a navrhla odmítnutí předmětného opravného prostředku jako nepřípustného. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalovaného je přípustné, neboť otázku charakteru stavby, jejíž umístění na pozemku brání jeho vydání podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., dovolací soud ve své judikatuře doposud neřešil. Překážka vydání věci upravená v § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se i podle důvodové zprávy k citovanému předpisu inspiruje § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Proto, jak již bylo vícekrát konstatováno, lze při aplikaci citovaného ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. přiměřeně zohlednit závěry dovozené dříve v rámci výkladu obdobně konstruované normy obsažené v § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017). Za životný i v kontextu právní úpravy majetkového vyrovnání s církvemi lze přitom pokládat také úsudek, dle něhož překážku ve smyslu obou citovaných ustanovení zakládá toliko zastavění stavbou ve smyslu občanskoprávním, tj. objektem, jenž (by) byl podle předpisů účinných do 31. 12. 2013 (tedy i ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb.) samostatnou věcí. Naproti tomu chápání pojmu „stavba“ v předpisech veřejnoprávních pro účel interpretace výluk z naturální restituce určující není [srovnej výklad § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3457/2007, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, případně nálezech Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 4