28 Cdo 920/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 920/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 9. 2025 Spisová značka:28 Cdo 920/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.920.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhradní pozemek Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. § 2999 předpisu č. / Sb. § 11a předpisu č. 229/1991 Sb. § 16 předpisu č. 229/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 920/2025-418 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, proti žalovanému J. B., zastoupenému JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, o zaplacení 3 347 275 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 145/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, č. j. 55 Co 303/2024-371, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2025, č. j. 55 Co 303/2024-383, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, č. j. 55 Co 303/2024-371, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 1. 2025, č. j. 55 Co 303/2024-383, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 8. 2024, č. j. 17 C 145/2020-317, ve výrocích II a III, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 8. 2024, č. j. 17 C 145/2020-317, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 1 496 199,70 Kč (výrok I), co do částky 3 347 275 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 12. 2024, č. j. 55 Co 303/2024-371, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 1. 2025, č. j. 55 Co 303/2024-383, k odvolání žalobkyně (jímž napadla rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítavého výroku II a nákladového výroku III) změnil rozsudek soudu prvního stupně toliko co do výše nákladů řízení, jinak jej potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Rozhodováno bylo o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení (ve formě peněžité náhrady), jež mělo žalovanému vzniknout tím, že nabyl (a následně prodal) pozemky, jež mu byly vydány jako náhradní (podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů) na základě pravomocného rozhodnutí soudu, jež bylo později cestou mimořádného opravného prostředku (k dovolání žalobkyně, tehdy v pozici žalované) zrušeno a v pokračujícím řízení byla žaloba na nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu těchto pozemků zamítnuta. 4. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího soudu jsou v pořadí již druhými rozhodnutím těchto soudů o žalobkyní uplatněném nároku, a byla vydána poté, kdy odvolacím soudem původně vydaný rozsudek (ze dne 26. 10. 2022, č. j. 55 Co 275//2022-172) byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 28 Cdo 756/2023-241 (a kdy odvolací soud následně svým usnesením ze dne 15. 5. 2024, č. j. 55 Co 275/2022-273, v napadených výrocích zrušil i rozsudek soudu prvního stupně z 23. 6. 2022, č. j. 17 C 145/2022-123, jemuž věc vrátil k dalšímu řízení). 5. I v pokračujícím řízení vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalovaný jako nástupce oprávněné osoby, jejíž restituční nárok plynoucí z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 28. 11. 2003, č. j. PÚ 5581/92, byl prostřednictvím veřejných nabídek uspokojen jen částečně, měl nárok na převod pozemků v administrativní ceně (§ 28a zákona č. 229/1991 Sb.) 296 001,27 Kč, zatímco na základě soudních rozhodnutí (i s přihlédnutím ke konečnému výsledku řízení ve věci převodu pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY, jež bylo vedeno u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 19 C 203/2017, a v němž soud – po kasaci předchozích „vyhovujících“ rozhodnutí dovolacím soudem – žalobu zamítl), se mu dostalo pozemků v ceně 292 025,17 Kč (a kdy na základě rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. 12. 2018, č. j. 6 C 247/2016-717, žalobkyni již dříve doplatil 3 302,73 Kč). Pozemky vydané na základě původních rozhodnutí, včetně pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY, za něž dle obsahu kupní smlouvy z 20. 12. 2018 utržil částky 82 410,90 Kč a 19 111,40 Kč, žalovaný převedl na třetí osobu. K žalobkyní (tehdy v pozici žalované) podanému dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 5. 2019, č. j. 28 Cdo 755/2019-210, označená rozhodnutí soudů nižších stupňů o převodu pozemků oprávněné osobě zrušil. V pokračujícím řízení byla žaloba v části požadující vydání pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY zamítnuta (rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. 8. 2020, č. j. 19 C 203/2017-418, ve znění označeného doplňujícího usnesení, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2021, č. j. 21 Co 221/2020-498, 21 Co 81/2021-498; dovolání proti němu Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 12. 2021, č. j. 28 Cdo 3018/2021-545, odmítl), z důvodu, že pro převod těchto pozemků oprávněná osoba již nedisponuje dostatečným restitučním nárokem. 6. Co do právního posouzení soud prvního stupně připustil, že „v souvislosti“ s vydáním pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY se žalovanému dostalo bezdůvodného obohacení (dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“), jež nelze vydat in natura (byly-li před rozhodnutím dovolacího soudu platně a účinně převedeny do vlastnictví třetí osoby). Při kvantifikaci bezdůvodného obohacení pak znovu – kromě § 2999 odst. 1 o. z. – odkázal i na § 3001 odst. 1 o. z., kdy žalovaného označil za poctivého příjemce pozemků (jemuž tak přísluší právo volby, vydá-li peněžitou náhradu anebo to, co utržil zcizením předmětu bezdůvodného obohacení). Při určení výše peněžité náhrady (jež dle jím prezentovaného závěru pak spočívá „v přečerpání“ restitučního nároku) vyšel z hodnoty „přečerpaného“ restitučního nároku (administrativní ceny pozemků 240 622,20 Kč a 55 801,20 Kč) při jeho multiplikaci koeficientem 5,39 zohledňujícím v restitučních věcech míru inflace, do níž započetl částku 101 522,30 Kč (deklarovaný výtěžek z prodeje pozemků), jež byla žalobci přiznána již výrokem I jím vydaného rozsudku ze dne 26. 10. 2022, č. j. 55 Co 275//2022-172, jenž v tomto rozsahu zůstal nedotčen. 7. Odvolací soud vzal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za správné. K odvolání žalobkyně konstatoval, že žalovanému v době prodeje svědčilo k pozemkům pravomocným soudním rozhodnutím konstituované vlastnické právo, a tudíž byl oprávněn je zcizit. V posuzované věci byla rozhodující otázka stanovení výše bezdůvodného obohacení, jež se dle odvolacího soudu odvíjela od aplikovatelnosti § 3000 a § 3001 o. z. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení pak odvolací soud uzavřel, že nelze vycházet z obecné (tržní) ceny pozemků, nýbrž je nutno vyjít z jejich ocenění dle restitučních předpisů (dle nichž má být finanční náhrada přiměřená a rozumná), jak učinil soud prvního stupně. Dodal, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého přečerpáním restitučního nároku (vydáním pozemku s vyšší hodnotou, nežli zbývající restituční nárok) se nijak neliší od obohacení vzniklého vydáním pozemku, který neměl být vůbec vydán (a naturální restituce není možná). 8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dovolatelka) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávný považuje dovolatelka způsob, jímž soudy nižšího stupně určily výši bezdůvodného obohacení, když jeho výše měla v být v dané věci určena jako obvyklá cena pozemků, jež byly žalovanému vydány na základě později zrušeného rozhodnutí soudu. Soudům vytýká aplikaci 3001 o. z. a poukazuje na recentní rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 771/2024. Zpochybňuje také závěr o dobré víře žalovaného a tvrdí, že nebyl poctivým příjemcem předmětu bezdůvodného obohacení. Ač je dovolatelka přesvědčena, že soudy nižšího stupně měly při určení výše bezdůvodného obohacení vycházet z ceny obvyklé, poukazuje podpůrně také na překonání judikaturou původně vymezeného koeficientu (5,39, event. 6) pro určování výše finanční náhrady za odňatý a nevydaný pozemek, s jehož