28 Cdo 937/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 937/2025-196 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně YUSUFELI s.r.o., IČ 285 63 131, se sídlem v Ostravě, Jana Šoupala 1597/3, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalovanému J. R., zastoupenému Mgr. Karin Poncza Hadwigerovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Příčná 327/1, o 59.662 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 115 C 183/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2024, č. j. 71 Co 323/2023-171, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.779,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Nastise do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 4. 10. 2023, č. j. 115 C 183/2023-104, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 59.662 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně se po žalovaném domáhala vydání bezdůvodného obohacení [§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)] s odůvodněním, že se na její úkor obohatil jednak tím, že v období od 19. 12. 2019 do 26. 7. 2021 užíval bez právního důvodu specifikované nemovitosti náležející do jejího vlastnictví (za což požadovala 48.250 Kč), jednak tím, že za něj zaplatila částku 11.412 Kč představující nedoplatek za elektrickou energii spotřebovanou během setrvání v předmětných nemovitostech. Okresní soud žalobkyni přisvědčil, neboť bylo zjištěno, že žalobkyně se stala vlastnicí nemovitostí v rámci dražby konané v exekučním řízení, že žalovaný, věda o změně vlastníka, se odmítal z domu vystěhovat a dál nemovitosti užíval, přičemž k vyklizení došlo až nuceným provedením exekuce, a že žalobkyně vskutku zaplatila za žalovaného nedoplatek za energie. Výši bezdůvodného obohacení užíváním nemovitostí okresní soud stanovil s odkazem na odborné vyjádření vypracované v rámci trestního řízení, které bylo v minulosti kvůli řečenému neoprávněnému bydlení vedeno proti žalovanému. Neshledal důvodnou námitku promlčení práva a s ohledem na vylíčené žalobě vyhověl. 2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 11. 2024, č. j. 71 Co 323/2023-171, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvého stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Jednalo se již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, neboť jeho předchozí rozsudek ze dne 21. 3. 2024, č. j. 71 Co 323/2023-137, byl na základě ústavní stížnosti žalovaného zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. II. ÚS 1679/24, pro nesprávné poučení o dovolání. V nynějším rozsudku krajský soud uzavřel, že okresní soud správně zjistil skutkový stav i věc právně posoudil. Námitky žalovaného považoval za shodné s těmi uplatněnými před soudem prvního stupně, přičemž je měl za již řádně a dostatečně vypořádané. Odvolací soud zdůraznil irelevanci výsledků předchozího trestního a přestupkového řízení pro nyní řešený občanskoprávní nárok žalobkyně. Za správné pokládal určení období, ve kterém docházelo k bezdůvodnému obohacení, i vyčíslení výše nároku. Nepřisvědčil výtkám, že platby za elektřinu nebyly dostatečně prokázány ani že uplatnění nároku žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Pro shora uvedené rozsudek okresního soudu potvrdil. 3. Proti rozsudku krajského soudu (výslovně proti oběma jeho výrokům, přičemž však argumentace směřuje pouze proti výroku I, a výrok II je tudíž napaden jako akcesorický) brojí žalovaný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v rozporu naříkaného rozhodnutí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, aniž by ji blíže specifikoval spisovými značkami konkrétních rozhodnutí. Uvádí, že provedené důkazy byly chybně vyhodnoceny, pročež soudy věc nesprávně posoudily. Vytýká, že soudy nižších stupňů nezohlednily způsobenou újmu, životní situaci žalovaného ani to, že žalovaný neužíval nemovitosti ze ziskuchtivosti či pohnutky se bezdůvodně obohacovat. Soudy rovněž pominuly, že nemovitosti neobýval sám. Za nevyhovující žalovaný pokládá stanovení výše bezdůvodného obohacení pomocí odborného vyjádření učiněného v rámci trestního řízení, neboť má za to, že obvyklá cena za užívání nemovitých věcí se stanovuje výlučně znaleckým posudkem. Vymezuje se proti povinnosti vydat bezdůvodné obohacení vzniklé zaplacením dodávek elektřiny, přičemž akcentuje, že jeho matka pravidelně hradila zálohy, že mu nemůže jít k tíži převod smluvního vztahu na žalobkyni a že pronajímatel nesmí nájemce vypuzovat z nemovitosti odpojením od energií. Žalovaný opakuje, která exekuční, trestní a správní řízení nynější věci předcházela, zdůrazňuje přitom, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem nepozbyl svou vinou, ale kvůli pochybení justice a nekorektně provedené dražbě. Přiznání vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni vnímá jako nepřiměřené a zcela rozporné s dobrými mravy, v čemž především spatřuje zásah do jeho práv chráněných ústavním pořádkem. Rozhodnutí odvolacího soudu hodnotí jako nepřezkoumatelné, neboť krajský soud toliko přebírá za své skutečnosti již jednou vyřčené soudem okresním. Pro předložené navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. 4. K dovolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně, která daný mimořádný opravný prostředek považuje za nepřípustný. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání ovšem přípustným není. 9. Nejprve je nezbytné podotknout, že Nejvyšší soud si je vědom ustáleného názoru Ústavního soudu, že při posuzování zákonných náležitostí dovolání, mezi něž dle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří mimo jiné vymezení důvodu a přípustnosti mimořádného opravného prostředku, je třeba vycházet z celého obsahu dovolání (srovnej kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, či ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2071/20). S ohledem na toto stanovisko a především na v dané věci vydaný nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. II. ÚS 1679/2024, přistoupil Nejvyšší soud k posuzování dovolání žalovaného, pročež z obsahu podání byl schopen vyložit, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti daného mimořádného opravného prostředku (ve vztahu k oběma požadovaným nárokům), a to především v nezohlednění subjektivních okolností dané kauzy mající vliv na existenci bezdůvodného obohacení a nedostatečném vypořádání se s otázkou výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. 10. Na tomto místě je rovněž vhodné připomenout, že většina dovolatelem položených otázek se bezpochyby týká pouze jednoho ze dvou uplatňovaných nároků, přičemž každý z nich má sám o sobě ,,bagatelní povahu“, a již proto nemohou založit přípustnost dovolání viz § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. například rozsudek velkého senátu občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněný pod č. 74/2024 Sb. rozh. obč., či nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. II. ÚS 1679/24, vydaný v nyní řešené věci). 11. Bezdůvodné obohacení je zákonem i judikaturou pojímáno jako objektivní stav, k němuž dochází, jestliže byla majetková hodnota přesunuta bez právem uznaného důvodu. Obohacení může spočívat například v získání finančních prostředků, užívání cizích věcí nebo v tom, že bylo za subjekt splněno, co měl plnit sám. Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno (ochuzený). Pasivně legitimován je pak ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil, nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (obohacený). Samotný vznik bezdůvodného obohacení není ve své podstatě ovlivněn subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného či obohaceného, předpokladem není protiprávní